Článek
Po třiceti pěti letech v práci jsem si myslela, že mě už nic nepřekvapí. O důchodu se mluvilo jako o zaslouženém odpočinku, o fázi života, kdy si člověk konečně oddechne. Jenže když jsem ten papír otevřela a podívala se na částku, nedokázala jsem ani mluvit. Byl to šok. Tolik let jsem poctivě pracovala, odváděla všechno, co jsem měla, a výsledek? Méně než nájem v běžném bytě.
Seděla jsem u stolu a zírala na ten výměr. Můj byt není žádný luxus, ale nájem spolu se zálohami se vyšplhal na částku, která přesahovala víc než dvě třetiny toho, co mi stát přiznal. Do toho léky, jídlo, oblečení, a nedej bože, že se něco pokazí. Dcera má svou rodinu a dost starostí, nikdy jsem na ni nechtěla nic přenášet. A najednou jsem se ocitla v situaci, kdy i rohlík za tři padesát začal být položkou, nad kterou přemýšlím.
Začala jsem počítat. Nejsem hloupá. Vím, kolik měsíčně utratím, kolik mohu a nemohu. Ale i když jsem zkoušela škrtat, kde se dalo, výsledek byl jasný. Důstojný život z toho nevymáčknu. A tak jsem se poprvé v životě vážně zadívala na leták, který mi jednou přišel poštou. Domov pro seniory. Vybavila se mi maminka, která o tom kdysi mluvila s hrůzou. Jenže doba se změnila. A možnosti taky.
Objednala jsem se na prohlídku jednoho zařízení nedaleko. Bylo čisté, klidné, s milým personálem. Neříkám, že to bylo snadné rozhodnutí. Nikdy bych si nemyslela, že něco takového vyslovím nahlas, ale když jsem tam stála a mluvila s vedoucí, poprvé po dlouhé době jsem cítila klid. Nešlo o luxus, ale o jistotu. O to, že ráno vstanu, nebudu počítat každou korunu, a když se mi udělá zle, nebude to o panice, kdo mi pomůže.
Dnes mám podanou žádost. Čekám, jak to dopadne. Možná mě nevezmou hned, možná to bude chvíli trvat. Ale rozhodnutí už ve mně dozrálo. Už se nebojím slova domov. A nepřipadám si kvůli tomu slabá. Jen jsem pochopila, že důchod není odměna. Je to zkouška. A ne všichni ji zvládneme bez pomoci.
