Článek
Morální kompas v rukách tatarky
Byl pátek večer, já po práci unavená, hladová a s nulovou chutí vařit. Vlezla jsem do centra, zamířila ke známému řetězci, protože jsem prostě potřebovala něco rychlého. Fronta jako vždy, ale to mi nevadilo. Zírala jsem do telefonu, když vtom se přede mnou mihla známá postava.
Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Vysoký, sportovní batoh, ten jeho typický účes. A pak jsem si všimla i jeho tváře. Byl to on. Ten, který před měsícem s výrazem naprosté jistoty prohlásil, že fastfoody jsou „největší zlo, co kdy kdo vymyslel“.
A teď stál přede mnou, usměvavý, s tácem v ruce, na kterém se vyjímala celá kalorická přehlídka. Hranolky, burger, zmrzlina a cola. Vypadal šťastněji než kdykoli předtím. Já tam zůstala stát s otevřenou pusou a mobil málem spadl na zem.
Najednou to nebylo o jídle
První reakce byla smích. Druhá trochu vztek. Ne že by mě to mělo nějak zásadně ranit, ale přišlo mi zvláštní, jak snadno dokážeme moralizovat ostatní, zatímco sami děláme přesně to, co jsme před chvílí odsoudili.
Vybavilo se mi, jak na jedné oslavě odmítl dort, že prý „nejí cukr“, a mě tehdy nenápadně poučoval o tom, jak bych si měla víc hlídat, co jím. A teď? Teď seděl u stolku, strčil si hranolku do pusy a s takovým výrazem spokojenosti, že by se mohl objevit v reklamě.
Možná mě to štvalo i proto, že jsem v sobě cítila kus pokrytectví taky. Kolikrát jsem já sama něco kritizovala, jen abych to za týden udělala úplně stejně. Jenže když to dělá někdo jiný, vidí se to líp. U sebe člověk omlouvá všechno.
Co všechno se vejde do jednoho burgeru
Zůstala jsem stát pár kroků od něj, nechtěla jsem, aby si mě všiml. Nešlo o to, že bych ho chtěla nachytat. Spíš mě fascinovalo to odhalení. Člověk, který žije podle svých zásad, si zrovna dává burger o půl deváté večer.
A v tu chvíli mi to došlo, možná právě v tom je ta lidskost. V tom, že i když se snažíme být lepší, zdravější, uvědomělejší, prostě někdy selžeme. Nebo spíš, dovolíme si nebýt dokonalí.
Všichni máme chvíle, kdy děláme něco, co se nehodí k obrazu, který o sobě vytváříme. Někdo si dá fastfood, jiný si napíše bývalému, někdo si koupí něco zbytečného, i když sliboval, že už nebude utrácet. Jsme lidi. A možná právě v tom je to kouzlo, že umíme být trochu nedokonalí.
A pak jsme se potkali
Když mě konečně zahlédl, ztuhl. Chvíli se díval, jestli se dívám i já, a když pochopil, že ano, jen se rozpačitě usmál. Zvedl burger do vzduchu jako přípitek a řekl něco ve smyslu „no jo, i já jsem jen člověk“.
Smála jsem se. A ten smích byl nakonec mnohem přirozenější, než kdybych se snažila dělat, že jsem ho neviděla. Sedla jsem si a objednala si to samé, co on. Protože proč ne?
Možná bychom všichni měli občas vyměnit své zásady za hranolky. Jen tak, abychom si připomněli, že nejsme roboti, ale lidi, kteří si občas potřebují dát pauzu od všeho „správného“.
Lidskost se nepočítá na kalorie
Když jsme pak šli domů, přemýšlela jsem, jak snadno soudíme ostatní. Jak si děláme obrázky o lidech podle jedné věty, jednoho činu. A přitom nikdo nevidí, co je za tím. Možná měl těžký den, možná prostě potřeboval jen kousek normálnosti.
Od té doby, kdykoli slyším někoho říkat, že „by nikdy neudělal to či ono“, usměju se. Nikdy neříkej nikdy. Život tě většinou dožene právě tam, kam ses zaklínal, že nepůjdeš.
A ten fastfood? Od té doby už není symbolem nezdravého jídla, ale připomínkou, že i ti nejvíc zásadoví lidé občas podlehnou hranolkám. A že na tom vlastně není vůbec nic špatného.
