Článek
Netušila jsem, že jejich představy o dokonalých svátcích budou spíš připomínat přísný režim než rodinnou pohodu. Vyrůstala jsem v domácnosti, kde se o Vánocích nikdy příliš neřešilo, jestli je stromeček rovně nebo zda se kapr podává přesně v šest hodin večer. Moji rodiče brali svátky jako příležitost zastavit se, být spolu a dát si horký čaj ještě v pyžamu. Když mě tedy přítel pozval k jeho rodině, říkala jsem si, že to bude nejspíš podobné. On ale jen pokrčil rameny a pronesl, že jejich tradice jsou trochu přísnější. Nechápala jsem, jak moc tím myslí.
Hned po příchodu jsem pochopila, že jsem vstoupila do úplně jiného světa. U dveří mě čekala jeho maminka s papírem v ruce. Na něm byl časový plán celého dne. Od rána do večera tam bylo přesně vyznačené, kdy se připravuje bramborový salát, kdy se krájí cibule, kdy se sedí u pohádky a kdy se už musí být slavnostně oblečení. Její přísný pohled mi dal jasně najevo, že se tímto harmonogramem nevyplácí pohrdat.
Přípravy podle pevného rozkazu
Přítel se ke mně naklonil a jen tiše řekl, že mám zkusit splynout s rytmem domácnosti. Snažila jsem se o to. Už po dvou minutách jsem ale pochopila, že tady se žádné zdržování neodpouští. Když jsem zamířila k příteli do pokoje, abych si odložila kabát, jeho otec mě zastavil, protože prý nejdřív probíhá kontrola obuvi a kabáty se musí rovnat podle výšky. Stála jsem tam jako někdo, kdo právě porušil pravidla, o kterých ani netušil.
Když nastal čas příprav večeře, všichni členové rodiny dostali vlastní úkol. Jeho sestra míchala salát, maminka smažila řízky a já jsem dostala za úkol přesně nakrájet okurky. Přesně šlo i myslet doslova, protože maminka mi podala pravítko. Když jsem nakrájela první okurku podle oka, hned mě upozornila, že plátky musí mít jednotnou tloušťku. Připadala jsem si, jako bych místo Štědrého dne absolvovala přísný výcvik.
Večeře bez úsměvu
Když jsme usedli ke stolu, čekala jsem, že konečně přijde ten krásný okamžik rodinné pohody. Jenže ani u večeře se nic nesmělo odchýlit od pevného plánu. Než jsme se pustili do jídla, každý musel říct kontrolní větu, kterou vymyslel jeho otec, a po které se teprve mohlo začít. Znělo to tak strojeně, že jsem jen tiše doufala, že se mi v hlase neodrazí údiv. Přítel se na mě povzbudivě usmál, ale jeho rodina byla naprosto seriózní.
Během jídla panovalo téměř hrobové ticho. Pouze jeho otec se občas ozval, aby upozornil na tempo jedení. Připadala jsem si jako na cvičišti, kde má každý postupovat stejně rychle, aby nenarušil celkový plán. Když jsem si dovolila položit vidličku, abych si na chvíli oddechla, jeho sestra mě tiše postrčila, ať pokračuju. V ten moment jsem si přála, aby byl Štědrý den už za mnou.
Dárky podle pořadí
Po večeři se odehrálo předávání dárků. Ani tady se nic neodehrávalo spontánně. Dárky ležely na stole seřazené podle jmen. Každý směl otevřít svůj vždy až ve chvíli, kdy to povolí otec. Nebyl zde prostor pro nadšení nebo překvapení. Připadala jsem si jako u povinné inventury, kterou je třeba splnit bez jakékoli radosti.
Přítel se ke mně během toho naklonil a omluvil se, že pochází z rodiny, která bere tradice až příliš vážně. Ujistil mě, že sám to nevnímá jako něco normálního a že si je vědom, jak zvláštně to působí. V ten moment jsem si uvědomila, že mi není nepříjemná jeho rodina, ale samotný pocit, že Vánoce, které jsem znala jako čas klidu a tepla, se tady změnily v soubor povinností bez duše.
Domů jsem odešla s úplně jiným pocitem
Když jsem odcházela, byla jsem plná smíšených pocitů. Chtěla jsem být slušná a respektovat jejich styl, ale zároveň se ve mně probouzela lítost, že tak krásný den může někdo prožít tak mechanicky. Přítel mě vyprovodil ven a řekl, že příští rok už chce být na Vánoce se mnou u nás doma. Usmála jsem se, protože jsem věděla, že pro mě mají svátky úplně jiný význam.
Po tom večeru jsem si uvědomila, jak moc záleží na tom, s kým a jak člověk tráví dny, které by měly být o lásce a pohodě. A i když je mi jasné, že každá rodina má své tradice, některé by možná stačilo trochu uvolnit. Aby si lidé nezvykli slavit svátky jako povinnost, ale jako chvíle, které mají hřát.
