Článek
Ne na chatu, ne do Třeboně, ale někam pořádně, třeba k moři. Znělo to krásně. Až moc krásně. Protože u nás doma se většinou řeší, kde je levnější máslo nebo jestli to prošlé pesto ještě „dá“. Dovolená s letenkami a ubytováním u moře zněla jako něco mezi snem a reklamou na hypotéku. Přesto jsem jen tiše kývla a snažila se nepůsobit zaskočeně. Zamilovaně jsem se usmála. On to plánoval, on mě chtěl vzít. Řekl to doslova: „Letos tě někam vezmu. Jen ty a já. Nic neřeš, zařídím to.“
A já si to uložila. Jako když si někdo vytiskne letenku a schová si ji do šuplíku s nápisem „někdy“. Jenže teď už nejde o šuplík, ale o realitu. A realita si s našimi představami většinou hraje jako kočka s klubíčkem. O pár týdnů později přišel s tím, že našel skvělý zájezd. Itálie. Malý penzion, snídaně v ceně, pláž pět minut chůze. Mluvil rychle, jako by sám sebe přesvědčoval, že to celé dává smysl. A pak, skoro jako mimochodem, dodal: „Tak jsem to všechno vybral, a kdybys mi mohla poslat tu svou část, ať to zaplatíme co nejdřív…“
Na chvíli jsem se zarazila. Možná jsem špatně slyšela. Možná to byl vtip. Ale nebyl. Seděla jsem tam, s vidličkou v ruce a otevřenou pusou, zatímco on si v klidu doléval vodu a už řešil, jak si vezmeme jen příruční zavazadla, abychom ušetřili. A já se pomalu nořila do té známé, lepkavé směsi rozpaků a trapnosti, kdy nevíte, jestli začít brečet nebo se smát. „Myslela jsem, že jsi říkal, že mě vezmeš…“ odvážila jsem se tiše namítnout. „No jo, ale myslel jsem jako společně. Vždyť přece taky chceš jet, ne? A je to přece normální, že si to každý platí…“ odpověděl tónem, jako by šlo o banán v akci.
A já si v tu chvíli připadala jako někdo, kdo právě dostal dárek a zjistil, že musí zaplatit poštovné. Jenže tohle nebyl hrneček z e-shopu. Tohle byla představa léta, která se mi rozsypala pod nohama jako skořápky od vajec, které jsem nechtěla rozbít. Neměla jsem tolik peněz. Nechci říct, že jsem úplně bez prostředků, ale v tomhle období jsem opravdu počítala každou korunu. Hypotéka, zálohy na energie, nečekaná oprava lednice, která už dávno měla jít do důchodu. A teď osm tisíc na dovolenou? Možná deset? Možná víc, kdo ví, co všechno se do toho ještě nevešlo.
Nešlo o to, že bych nechtěla jet. Nešlo ani o to, že bych nechtěla platit. Ale šlo o princip. O ten moment, kdy člověk někomu důvěřuje, uvěří slibu – třeba hloupému, třeba vyslovenému mezi řečí – a pak se dozví, že to celé bylo trochu jinak. Možná i trochu jednostranně. Přemýšlela jsem, jak mu to říct, aby to nevyznělo jako výčitka. Že se necítím dobře, když mi někdo něco slíbí a pak očekává, že to vezmu jako samozřejmost. Že na to prostě nemám. Ale ne proto, že bych nechtěla investovat do nás dvou, ale protože jsem v tu chvíli musela investovat do elektřiny, kterou si v tom bytě svítíme.
Nakonec jsem mu to řekla. Opatrně, možná až příliš jemně. Odpověděl: „To je v pohodě, tak nepojedeme. Klidně to zruším.“ A šel si pustit hokej. A já tam seděla a říkala si, že možná nejde o tu dovolenou. Že jde o to, jak snadno se z „vezmu tě“ může stát „tak si to zaplať“. A jak rychle se z velkého gesta stane něco, co bolí víc než zaplacená letenka. Někdy to není o penězích. Někdy je to o tom, že člověk nechce být ten, kdo musí připomínat, co kdo řekl. Nechce být účetní ve vztahu. Nechce být ten, kdo má stále na paměti, kdo co slíbil. Chce jen cítit, že když někdo řekne „vezmu tě“, tak to taky myslí vážně. A že „spolu“ znamená opravdu spolu. I když jde o obyčejné dvě noci u moře.
