Článek
A tak jsem si jednou po práci řekla, že se zajdu podívat do jednoho známého butiku v centru. Už dlouho jsem tam obcházela výlohu, ale nikdy jsem se neodvážila vstoupit.
Všichni se dívali, jako bych tam nepatřila
Ten den jsem měla na sobě obyčejné džíny, mikinu a rozpuštěné vlasy. Nepřemýšlela jsem nad tím. Chtěla jsem se jen podívat, omrknout novou kolekci a třeba si vybrat kabelku, kterou si koupím po výplatě. Když jsem vstoupila dovnitř, hned jsem cítila ten zvláštní chlad. Ne klimatizace, ale pohledy. Dvě prodavačky za pultem si mě přeměřily od hlavy k patě.
Neřekly ani „dobrý den“. Jen si mezi sebou něco pošeptaly a usmívaly se tím typem úsměvu, který má daleko k přátelskému. Dělala jsem, že to nevidím, a procházela jsem kolem regálů. Krásné věci. Tašky, boty, doplňky, které bych si jako teenager lepila do nástěnky.
Chtěla jsem si jednu kabelku vyzkoušet
Byla jednoduchá, kožená, přesně ten styl, který se hodí ke všemu. Když jsem poprosila prodavačku, jestli bych ji mohla vidět zblízka, podívala se na mě, jako by se ptala, jestli to myslím vážně. Přinesla ji, ale takovým způsobem, že ji položila na pult, aniž by se na mě podívala.
Vzala jsem ji do ruky, zkusila si ji přes rameno a zeptala se na cenu. „To není zrovna levné,“ řekla s úšklebkem. „Třicet devět tisíc.“ Znělo to, jako by mi chtěla naznačit, že na to určitě nemám. Chvíli jsem mlčela, protože jsem nevěděla, co říct. Bylo mi trapně. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
V ten moment jsem se cítila menší než kabelka
Nešlo o ty peníze, šlo o ten pohled. O ten pocit, že někdo o vás rozhodne podle toho, jak jste oblečení. Když jsem kabelku vrátila a řekla, že se ještě rozmyslím, protočila oči a odkráčela pryč.
Chtěla jsem prostě odejít. Už nikdy se tam nevracet. Ale v tu chvíli mi zazvonil telefon. Byla to kolegyně z časopisu. Volala, že majitel butiku, kde zrovna stojím, poslal pozvánku na rozhovor. Prý hledají někoho, kdo by napsal text o jejich nové kolekci. Ironie, říkala jsem si.
Když pochopila, kdo jsem
Zvedla jsem hlavu a řekla prodavačce, že bych ráda mluvila s manažerkou. Zpozorněla. Zeptala se proč, a já jí ukázala e-mail v telefonu. Najednou změnila tón. „Jé, vy jste paní, co píše ty články o módě?“ zeptala se s úsměvem, který před chvílí rozhodně neměla.
Za pár minut už kolem mě pobíhaly obě prodavačky, nabízely kávu, ukazovaly všechny modely a vykládaly o materiálech. Ta samá žena, která se před chvílí tvářila, že tam nemám co dělat, najednou lichotila, smála se a říkala, že mi ta kabelka moc sluší.
Hořká chuť uznání
Nešlo mi o pomstu. Spíš o ten kontrast. O to, jak se vteřinou může změnit chování lidí, když zjistí, že nejste „nikdo“. Najednou jsem byla zákazník, který stojí za pozornost. Ne proto, že bych si chtěla něco koupit, ale proto, že by se jim to mohlo hodit.
Sedla jsem si s manažerkou do zadní místnosti. Byla milá, profesionální. Vyprávěla o značce, filozofii, ruční výrobě. Jenže já už jsem se nesoustředila. Hlavou mi pořád běželo, jak snadno se z pohledu shora stane úsměv, když se změní kontext.
Odejít s hlavou vztyčenou
Nakonec jsem ten rozhovor odmítla. Ne kvůli uražené ješitnosti, ale proto, že jsem se v tom necítila dobře. Nechtěla jsem psát o firmě, která si zákazníky vybírá podle bot nebo kabelky, se kterou přijdou.
Když jsem odcházela, prodavačka mi s úsměvem otevřela dveře. „Doufáme, že se brzy vrátíte,“ řekla sladce. Já se jen usmála a odpověděla, že spíš ne. Na ulici jsem si zapnula bundu, zhluboka se nadechla a cítila zvláštní směs úlevy a smutku.
Nešlo o kabelku
Od té doby se dívám jinak i já. Uvědomila jsem si, jak často soudíme lidi podle prvního dojmu. Někdy stačí jen jedna věta, jeden pohled a můžeme někomu pokazit den. A přitom vůbec nevíme, kdo před námi stojí, co má za sebou, jak se cítí.
Tu kabelku jsem si nakonec koupila. Ale jinde. V malém obchodě, kde se na mě prodavačka usmála hned u dveří. Kde se mě neptala, kolik mám na účtu, ale jestli chci, aby mi ji zabalila na dárek. Možná to není ta nejdražší značka, ale pokaždé, když ji vezmu do ruky, připomene mi, že hodnota věcí se neměří cenovkou, ale tím, jak se při nich cítíme.
Veronika, Praha
