Článek
Pár nocí, slušní lidé, peníze navíc. Nic, co by mi mělo převrátit život naruby. První hosté byli v pořádku. Němci, starší pár, ráno uklidili, nechali po sobě jen lehkou vůni kávy. Pak přijeli Španělé, hlučnější, ale milí. Smála jsem se, že slyším víc cizích jazyků než v centru města. Připadala jsem si světově, skoro podnikatelsky. Peníze chodily, já měla pocit, že to mám pod kontrolou.
Pak se ozvali oni. Dvojice kolem třicítky, psali stručně, zdvořile. Přijedou na tři noci, chtějí klid, pracují na dálku. Přesně ten typ hostů, který si přeje každý. Když dorazili, působili nenápadně. Pozdravili, sundali boty, ptali se, kde je nejbližší obchod. Ukázala jsem jim pokoj, popřála hezký pobyt a zavřela se do svého.
Skoro jsem o nich nevěděla. Přes den pryč, večer ticho. Jednou jsme se potkali v kuchyni, prohodili pár vět o městě a počasí. Nic zvláštního. Když třetí den ráno odjížděli, zamávali mi od dveří a popřáli hezký den. Zavřela jsem za nimi a šla do práce.
Do pokoje jsem se dostala až večer. Chtěla jsem převléct povlečení, otevřít okno, připravit všechno na další hosty. Na stole ležel složený papír. Nejdřív jsem si myslela, že je to zapomenutý seznam nebo nějaký účet. Vzala jsem ho do ruky spíš ze zvědavosti než z obav.
Ten vzkaz nebyl dlouhý. Několik vět, psaných úhledným písmem. Psali, že děkují za ubytování, že se jim u mě líbilo. A pak přišla věta, která mi stáhla žaludek. Napsali, že je jim líto, v jakém stavu žiju. Že je cítit, že jsem unavená. Že prý byt působí smutně a že doufají, že se mi brzy povede lépe.
Sedla jsem si na postel a ten papír držela v ruce déle, než bych chtěla přiznat. Nebyla to urážka. Nebyl to hejt. Byla to lítost. A právě to bolelo nejvíc.
Najednou jsem se rozhlédla kolem sebe úplně jinýma očima. Starší nábytek, oprýskaná zeď, věci, které jsem odkládala s tím, že se to jednou spraví. Věci, které jsem přestala vnímat, protože jsem si na ně zvykla. Došlo mi, že cizí lidé, kteří tu strávili tři noci, viděli něco, co já sama vytěsnila.
Nebyla to jen o bytě. Bylo to o mně. O tom, jak poslední měsíce jen fungují. Práce, domů, rychlá večeře, telefon, spánek. Žádná radost, žádné plány. Jen snaha všechno zvládnout. A teď mi to někdo napsal černé na bílém.
Vztekla jsem se. Kdo jsou, aby mě soudili. Neznají mě, nevědí, čím jsem si prošla. Nemají právo mi psát takové věci. Vzápětí přišel stud. Co když mají pravdu. Co když to jde poznat na první pohled. Co když jsem se sama sobě ztratila natolik, že to vidí úplně cizí lidé.
Ten vzkaz jsem několikrát složila a zase rozložila. Přemýšlela jsem, jestli ho vyhodím, nebo schovám. Nakonec jsem ho dala do šuplíku. Ne proto, že bych se k němu chtěla vracet. Ale proto, že jsem cítila, že bych ho neměla ignorovat.
Pronajímat pokoj turistům jsem přestala. Ne kvůli nim. Kvůli sobě. Došlo mi, že jsem si do života pustila cizí lidi, protože jsem sama se sebou být nechtěla. Že peníze navíc byly jen omluva. Že jsem se snažila zaplnit ticho v bytě i v sobě.
Ten vzkaz bych raději nikdy nečetla. Bolel víc, než jsem čekala. Ale možná přišel ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala nejvíc. Jako nepříjemné zrcadlo, do kterého se nechcete dívat, ale které vám ukáže pravdu.
Nevím, jestli se mi povede lépe. Nevím, kdy se věci změní. Ale vím, že ten večer jsem poprvé po dlouhé době přestala předstírat, že je všechno v pořádku. A možná právě tím to celé začalo.
