Článek
Když se Radčině sestře narodila dcera Tereza, bylo Radce dvaatřicet. S neteří si vytvořila blízký vztah téměř okamžitě. Brávala ji na výlety, později spolu jezdily na víkendy a Radka byla v rodině tou tetou, které Tereza zavolala, když se pohádala s rodiči nebo potřebovala poradit. Právě tehdy Radku napadlo, že jí kromě společných zážitků může jednou dát i něco praktičtějšího. Když bylo Tereze osm let, založila spoření a začala na něj každý měsíc posílat menší částku. Nešlo o žádné velké peníze najednou. Někdy poslala tisícikorunu, jindy méně, při narozeninách nebo na Vánoce přidala několik tisíc navíc. „Nechtěla jsem jí kupovat další hračky a věci, které za rok nebudou potřebovat. Říkala jsem si, že až jí bude dvacet, mnohem víc ocení peníze na školu, kauci na byt nebo třeba první auto,“ vzpomíná Radka. Účet byl vedený na Terezu, ale protože byla nezletilá, přístup k němu měli její rodiče. Radka v tom nikdy neviděla problém. Byla to přece její sestra a švagr.
Peníze měly Tereze usnadnit začátek dospělého života
Během následujících let se z malé částky postupně stala suma, která už mohla Tereze skutečně pomoci. Radka si částky zapisovala do diáře, takže přibližně věděla, kolik na účtu má být. Když Tereza nastoupila na střední školu a začala mluvit o tom, že by jednou chtěla studovat fyzioterapii, dostal celý plán ještě konkrétnější podobu. Radka si představovala, že jí úspory zaplatí první rok bydlení v jiném městě nebo alespoň část nákladů, aby při škole nemusela trávit každý volný večer na brigádě. Její sestra Jana o spoření věděla od začátku a několikrát Radce říkala, že je ráda, že Tereza bude mít něco do začátku. Právě proto Radku ani nenapadlo účet kontrolovat. „Brala jsem to jako hotovou věc. Já tam posílám peníze, oni o nich vědí a jednou je dostane Tereza. V rodině mě opravdu nenapadlo hlídat každou korunu a chtít výpisy,“ říká. Když neteři bylo osmnáct, Radka odhadovala, že se naspořená částka pohybuje kolem sto třiceti tisíc korun. Tereza však peníze zatím nepotřebovala, protože stále bydlela u rodičů, a tak se všichni shodli, že účet nechají být.
Situace se změnila o dva roky později. Tereza byla přijata na vyšší odbornou školu téměř dvě stě kilometrů od domova. Kolej nedostala a během léta začala s kamarádkou hledat pronájem malého bytu. Právě tehdy Radka usoudila, že nastala chvíle, pro kterou celé roky spořila. Zavolala neteři a řekla jí, ať si zjistí, kolik bude potřebovat na kauci, první nájem a základní vybavení pokoje. Tereza však reagovala způsobem, který Radku překvapil. O žádných větších úsporách prý nevěděla. Od rodičů pouze slyšela, že jí teta kdysi něco spořila, ale myslela si, že jde o několik tisíc korun. Radka jí vysvětlila, že částka by měla být mnohem vyšší. Tereza proto doma požádala rodiče o informace k účtu. Ještě tentýž večer Radce zavolala. Byla rozrušená a nevěděla, jak jí má říct, co právě zjistila.
Z účtu během několika měsíců zmizela většina úspor
Na spoření zůstalo necelých devět tisíc korun. Radka tomu nejprve nevěřila. Myslela si, že Tereza našla jiný účet nebo že došlo k nějakému nedorozumění. Když následující den přijela za sestrou, ukázalo se, že žádná chyba nenastala. Její švagr Roman se před dvěma lety dostal do finančních problémů se svým malým podnikáním. Provozoval občerstvení u sportovního areálu, jenže několik slabších měsíců a rostoucí náklady způsobily, že začal mít problém platit dodavatelům. Místo toho, aby podnik zavřel nebo si s rodinou otevřeně promluvil, použil peníze, ke kterým měl přístup. Mezi nimi byly i úspory určené Tereze. Tvrdil, že je chtěl pouze dočasně využít a postupně všechno vrátit. Jenže podnikání se nezlepšilo a peníze už doplnit nedokázal. Jana o prvním výběru věděla. Radce však nic neřekla, protože podle svých slov věřila, že manžel částku během několika měsíců doplatí.
Pro Radku nebylo nejhorší samotné zjištění, že peníze zmizely. Mnohem víc ji zasáhlo, že před ní sestra téměř dva roky mlčela. „Kdyby mi Jana zavolala a řekla, že jsou v průšvihu, možná bych jim nějak pomohla. Ale oni vzali peníze, které jsem deset let posílala Tereze, a rozhodli za mě i za ni, že je vlastně mohou použít. A potom se se mnou normálně scházeli u kávy a nikdo neřekl ani slovo,“ popisuje Radka. Roman se hájil tím, že peníze nebyly Radčiny, protože je přece posílala Tereze. Současně argumentoval tím, že jako rodič tehdy mohl s účtem nezletilé dcery disponovat. Radku jeho vysvětlení rozčílilo ještě víc. Neřešila, kdo měl technicky možnost účet ovládat. Pro ni bylo od začátku jasné, k čemu peníze slouží.
Největší konflikt nakonec nevznikl mezi tetou a švagrem
Překvapivě největší hádka přišla mezi Radkou a její sestrou. Jana totiž začala manžela bránit. Připomínala, že v té době hrozilo, že přijdou o hlavní zdroj příjmů, a tvrdila, že Roman jednal pod tlakem. Podle ní nechtěl Terezu připravit o peníze, pouze se snažil zachránit podnik, ze kterého rodina žila. Radka chápala, že se mohli dostat do těžké situace, odmítala však přijmout způsob, jakým ji řešili. „Když nemám peníze, nemohu si jednoduše vzít cizí úspory a říct si, že je někdy vrátím. Nejvíc mě bolelo, že sestra dobře věděla, proč jsem ty peníze posílala. Přesto mi dva roky nedokázala říct pravdu,“ říká. Tereza celou hádku poslouchala a zpočátku téměř nemluvila. Nakonec rodičům řekla, že ji nezlobí jen ztracená částka. Vadilo jí hlavně to, že ji nikdo nepovažoval za dost důležitou na to, aby jí o penězích řekl.
Tereza nakonec na školu nastoupila, ale její začátek vypadal jinak, než Radka plánovala. Našla levnější pokoj ve sdíleném bytě a začala o víkendech pracovat v kavárně. Radka jí zaplatila kauci ze svých současných úspor, přestože ji neteř prosila, aby už další peníze nedávala. Tentokrát však Radka částku neposlala rodičům ani na účet, ke kterému by měl přístup někdo další. Kauci uhradila přímo pronajímateli a Tereze pomohla koupit několik věcí do pokoje. Nechtěla nahrazovat všechno, co zmizelo. Především potřebovala, aby neteř kvůli rozhodnutí svých rodičů nemusela vzdát školu.
Dluh nakonec rozdělil rodinu mnohem víc než samotné peníze
Roman později občerstvení zavřel a nastoupil do zaměstnání. Navrhl, že bude Tereze každý měsíc posílat část výplaty, dokud peníze nevrátí. Tereza jeho nabídku přijala, ale vztah s rodiči se změnil. Domů začala jezdit méně a s otcem se dlouhou dobu bavila pouze o praktických věcech. Také Radka se sestrou několik měsíců téměř nekomunikovala. Nechtěla po ní peníze ani omluvu pro sebe. Potřebovala však slyšet, že to, co se stalo, nebylo v pořádku. Jana to připustila až později. Přiznala, že se tehdy bála manželova podnikatelského krachu a přesvědčovala sama sebe, že výběr z účtu je jen krátkodobé řešení. Čím déle však peníze nedokázali vrátit, tím těžší pro ni bylo přiznat pravdu.
Radka dnes stále považuje spoření pro neteř za jednu z věcí, které by udělala znovu. Změnila by pouze způsob. Peníze by nechala na účtu, který má plně pod svou kontrolou, a neteři by je předala až ve chvíli, kdy by byla dospělá. „Člověk si říká, že v rodině papíry a pravidla nepotřebuje. Já jsem si to myslela také. Jenže důvěra neznamená, že musíte druhému dát možnost rozhodovat o něčem, co mu nepatří. Peníze se možná jednou vrátí všechny. To, jak jsem se tehdy na svoji sestru začala dívat, se vrací mnohem hůř,“ uzavírá Radka.
Zdroje: příběh Radky
