Článek
A přesto, když mi jednou v hádce řekl, že by ho rozvod vyšel levněji než moje nálady, něco se ve mně zlomilo. Ne ta věta samotná, ale to, jak ji řekl. S klidem. S ledovým nadhledem, jako by mluvil o změně dodavatele elektřiny. Jako bych byla položka v Excelu, co se dá smazat, když se už nevyplácí.
Chvíli jsem jen zírala. Seděl naproti mně, jedl večeři, kterou jsem mu uvařila po osmihodinové šichtě, a mezi soustem a lokem piva mi tohle oznámil. A pak jedl dál. Ani se nenamáhal se podívat, co to se mnou udělalo. Neřekla jsem nic. Jen jsem dojedla, uklidila talíře, umyla nádobí a šla spát. Mlčky. A celou noc jsem nespala. Přemítala jsem, jak jsme se dostali až sem. Kde se stalo to, že člověk, se kterým jsem sdílela roky, postel, sny, smích, radosti i těžkosti, najednou mluví o našem vztahu jako o finančním závazku.
Dlouho jsem to v sobě dusila. Nechtěla jsem se hádat. Nechtěla jsem se litovat. Jen jsem potřebovala pochopit, jestli tohle opravdu myslí vážně. A pak jsem na to přišla. Proč je poslední dobou tak odtažitý, podrážděný, ironický. Začala jsem si všímat detailů. Dlouhé zírání do mobilu, úsměvy do prázdna, nové tričko, voňavka, co mi nic neříká. A pak přišel den, kdy jsem mu otevřela e-mail. Ne kvůli šmírování, ale protože mi řekl, ať mu tam něco najdu. A on zapomněl, že se neodhlásil. A já to našla. Fotky, zprávy, potvrzení o rezervacích. Ona byla mladší. Hezčí nevím. Ale rozhodně ochotnější hrát si na sen. A on si to zaplatil.
V tu chvíli jsem měla dvě možnosti. Udělat scénu. Nebo se sebrat a postavit se tomu čelem. Zvolila jsem to druhé. Předstírala jsem, že nic nevím. A začala jsem si vést poznámky. Každá kytka, každá večeře, každá cesta, každá kabelka, co jí koupil, každý dárek, co jí poslal. Každý výpis z účtu, co zmizel bez vysvětlení. A když jednou večer znovu pronesl, že rozvod je levnější než moje nálady, usmála jsem se. A řekla jsem: tak se podívejme.
Položila jsem před něj soupis. Na korunu přesně. Dárky, výlety, hotel, šperky, zážitky. Přes 92 tisíc za pět měsíců. A k tomu čas, co mi kradl. Lži, co si vymýšlel. A tvář, kterou mi kazil. Seděl tiše, poprvé za dlouhou dobu. A já mu s klidem řekla: já nejsem rozbitý kávovar. Já jsem žena, kterou jsi kdysi miloval. A jestli teď stojím víc než nějaká mladá paní s hladkým čelem a hladkým svědomím, tak se rozhodni. Ale počítej s tím, že já už levná nebudu.
Neodešla jsem. Ale už jsem nikdy nebyla ta, co čeká. Věděla jsem, že mám cenu. A když někomu nestačíte, není to vaše chyba. Je to jeho ztráta. A nakonec? Jeho milenka ho stála víc než moje nálady. Jen to zjistil, až když bylo pozdě.
