Článek
Byla jsem ve městě, měla hodinu volna mezi dvěma schůzkami, a tak jsem se zastavila v jedné kavárně, která na první pohled působila jako oáza klidu. Bílý interiér, květiny na stole, tlumené světlo, ceny sice bez desetikorun, ale nečekala jsem žádný extrém. Chtěla jsem jen malý zákusek. Něco lehkého ke kávě. A nakonec jsem odcházela s pocitem, že jsem se stala součástí něčeho, co připomínalo divadlo, kde se smíchem došlo i na slzy.
Usadila jsem se k oknu a prolistovala nabídku. Byla krásně napsaná, font jako z pohádky, všechno s přívlastky jako „delikátní“, „luxusní“, „ručně tvořené“. V rohu byl popisek: „Degustační zákusek – náš výběr dne – překvapení na talíři“. Nechtěla jsem vymýšlet. Chtěla jsem jen malý kousek něčeho dobrého. Tak jsem kývla. „Dám si ten degustační zákusek,“ řekla jsem s úsměvem. „Jen něco malého, na chuť.“ Číšnice přikývla, usmála se a odešla.
Seděla jsem tam, pila kávu a pozorovala ruch venku. Užívala si tu chvíli, kdy nemusím nic řešit. Jenže pak to přišlo. Na stůl mi přistál talíř. Ale ne talíř. Patrový etažér. Tři patra. Každé z nich plné něčeho jiného. Na spodním čokoládové dortíky s pěnou, uprostřed makronky a krémové koule, navrchu cosi růžového s lístečkem máty a zlatým sprejem. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. „To je ono?“ zeptala jsem se opatrně. Číšnice s nadšením přikývla. „Ano, náš degustační výběr. Doporučujeme sdílet.“
Sdílet? Já chtěla jeden malý zákusek. Malý. Jako malý. A najednou přede mnou stála věž, ze které by se najedlo menší oddělení firmy. Bylo mi hloupé to vrátit. A tak jsem si dala první kousek. Byl výborný. Lehounký, jemný, s příchutí malin a růží. Ale po třetím jsem už měla pocit, že mi cukr teče ušima. A hlavně – nebyla jsem připravená. Ne fyzicky. Ale v hlavě. Protože něco takového nejde sníst jen tak. Musíte si to naplánovat. Udělat si prostor. Ideálně přizvat tři kamarádky a otevřít prosecco. Ne to zhltnout mezi dvěma schůzkami, když jste si chtěli na půl hodiny odpočinout.
Když jsem pak požádala o účet, přišla další facka. Degustační zákusek – 380 korun. Bez kávy. Bez úsměvu. Jen ten jeden řádek, který vypadal jako večeře pro dva. Seděla jsem tam, koukala na ten lístek a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Nešlo o peníze. Šlo o ten pocit. Že když řeknete „něco malého“, čekáte kousek. Ne dortovou svatbu. A když se zeptáte na zákusek, nechcete být součástí gastronomické show.
Zaplatila jsem. Nechtěla jsem dělat scénu. Ale celý den jsem na to myslela. Na to, jak nás někdy svět přestává poslouchat. Jak si pod slovy představuje něco úplně jiného. Já řeknu „něco na chuť“ a dostanu třípatrový dortový monument, u kterého se mi chce plakat. A hlavně – jak se to celé dnes posunulo. Už nestačí, že je něco dobré. Musí to být fotogenické. Nápadité. Nečekané. Ale hlavně – velké. Přehnané. Přezdobené. Jako by obyčejný zákusek, co chutná jako od babičky, nestačil. Musí to být zážitek. A já jen chtěla klid.
Dnes už se tomu směju. Vyprávím to jako historku. Jak jsem si šla na kávu a skončila jako testovací králík cukrářské laboratoře. Ale pořád ve mně zůstává ten pocit. Že se občas musíme znovu naučit říkat věci přesně. A taky se nebát zeptat. Protože kdybych tehdy řekla – „Můžete mi to ukázat?“ nebo „Kolik toho přesně je?“ – možná bych odešla s jedním kouskem a jedním hezkým odpolednem. Ale i tak jsem ráda, že se to stalo. Protože právě v těchto chvílích si uvědomíte, že svět se nezbláznil. Jen někdy prostě zapomíná, že méně je víc. A že když člověk řekne „mám chuť na něco malého“, nemyslí tím cukrovou Eiffelovu věž.
A příště, až půjdu do kavárny, se usměju, podívám se do lístku a řeknu – „Máte něco obyčejného? Jeden kousek, takový, co chutná jako doma?“ A jestli mi přinesou koláč s drobenkou a hrnek čaje, budu šťastnější než s celou cukrárnou na talíři. Protože někdy hledáme jen tu chuť, co nám připomene, že sladké nemusí být velké, okázalé, drahé. Jen upřímné. A tak akorát.
