Článek
Když se Renatě před devíti měsíci ozval syn Leoš, že se rozešel s přítelkyní a potřebuje na čas bydlet u rodičů, neviděla v tom žádný problém. V jejich domě na okraji Kolína byly tři ložnice a jedna zůstávala od synova odstěhování prázdná.
S manželem Oldřichem žili sami, oba měli ještě pár let do důchodu a Renata byla ráda, že bude mít syna zase nablízku. Leoš tehdy tvrdil, že potřebuje maximálně měsíc, než si najde podnájem. Přivezl dva kufry, počítač a několik krabic. Jenže po měsíci se nikam nestěhoval a postupně začalo přibývat dalších věcí.
Leoš pracoval jako grafik v reklamní agentuře a část týdne mohl pracovat z domova. Nejdříve sedával s notebookem u kuchyňského stolu, později si ale usmyslel, že potřebuje větší pracovní prostor. Oldřich měl v přízemí malou místnost, kde opravoval staré hodiny a drobné přístroje.
Syn navrhl, že by tam mohl mít pracovní stůl, protože pokoj v patře je příliš tmavý. Renata souhlasila, aniž by se manžela pořádně zeptala. Oldřich nakonec své nářadí přestěhoval do několika beden v garáži. „Vždyť je to jen na chvíli,“ říkala mu Renata, když viděla, jak skládá poslední krabici na polici.
Jenže provizorium se změnilo v každodenní režim. Leoš si objednával jídlo, nechával nádobí v kuchyni a často telefonoval s kolegy dlouho do večera. Renata po něm automaticky uklízela, prala mu oblečení a vařila o porci navíc. Oldřich začal trávit více času mimo domov.
Tvrdil, že chodí na procházky nebo za bývalými kolegy. O víkendech někdy odcházel už po snídani a vracel se až k večeři. Renata si toho všimla, ale příliš se nevyptávala. Myslela si, že si manžel hledá vlastní program, protože doma nemá co opravovat.
První vážnější neshoda přišla ve chvíli, kdy chtěla Renata objednat výměnu starých balkonových dveří. Firma jim poslala nabídku na 38 tisíc korun a ona počítala, že většinu zaplatí z peněz, které si s manželem odkládali. Oldřich však navrhl, aby opravu odložili. Když se Renata zeptala proč, vymlouval se na dražší provoz auta a další výdaje.
O několik dní později si při praní všimla složeného papíru v kapse jeho bundy. Bylo to potvrzení o platbě nájemného za garsonku v Kutné Hoře. Částka činila 7 200 korun. Zprvu se domnívala, že manžel někomu pomáhá, jenže na dokladu bylo uvedeno jeho jméno.
Večer položila potvrzení na kuchyňský stůl. Oldřich se na papír podíval a několik okamžiků mlčel. Potom přiznal, že má garsonku pronajatou už pátý měsíc. Renata se okamžitě zeptala, jestli tam za někým chodí. Manžel zavrtěl hlavou a nabídl jí, že ji tam druhý den vezme. „Tak proč platíš cizí byt, když máme vlastní dům?“ nechápala.
Oldřich jí odpověděl, že už doma nemá ani jedinou místnost, kde by mohl být chvíli sám. Renata se rozčílila. Připadalo jí neuvěřitelné, že místo obyčejného rozhovoru začal manžel utrácet tisíce korun za další bydlení.
Následující sobotu skutečně odjeli do Kutné Hory. Garsonka byla v přízemí staršího domu, měla malou kuchyňskou linku, rozkládací pohovku a stůl pod oknem. Na něm leželo několik rozebraných hodin, šroubováky a lupa. V polici stály dvě knihy a obyčejné rádio. Nikde nebylo nic, co by naznačovalo přítomnost dalšího člověka.
Oldřich vysvětlil, že sem jezdí opravovat hodiny, občas si uvaří kávu a odpočine si. Renata se zeptala, proč jí o tom neřekl. „Říkal jsem ti několikrát, že se mi doma nelíbí, jak to teď funguje. Vždycky jsi odpověděla, že Leoš to má těžké,“ připomněl jí. Musela uznat, že takové rozhovory skutečně proběhly.
Renata ale odmítala přijmout, že tajný pronájem byl rozumným řešením. Oldřich kvůli němu utratil přes třicet tisíc korun, ačkoliv měli naplánované společné výdaje. Manžel připustil, že měl situaci řešit jinak. Zároveň jí řekl něco, co ji zasáhlo více než samotný nájem.
„Když jsem tě požádal, abychom se domluvili, jak dlouho tu Leoš zůstane, řekla jsi mi, že je to přece náš syn. Jenže já jsem o žádném společném rozhodnutí nevěděl.“ Renata si při té větě vybavila, jak bez váhání přenechala synovi jeho dílnu.
Doma si potom se synem sedli a poprvé se ho zeptali, kdy se hodlá odstěhovat. Leoš byl překvapený. Tvrdil, že jim přece nepřekáží a že hledání bytu nespěchá, když mají tolik prostoru. Když ale zjistil, kolik jeho otec měsíčně platí za garsonku, ztichl. Domluvili se, že do konce ledna si najde vlastní bydlení a do té doby bude přispívat na domácnost.
Oldřich mezitím oznámil pronajímateli, že nájem ukončí podle smluvené výpovědní doby. Renata mu nájemné stále připomínala, protože podle ní šlo o zbytečně vyhozené peníze. Už mu však nevyčítala, že potřeboval mít kam odejít. Nejvíc ji mrzelo, že takové místo nenašel ve vlastním domě.
Zdroje: autorský text
