Článek
Vánoce jsem letos cítila už několik týdnů dopředu jako tlak. Ne ten hezký, těšící, ale spíš tichý a vtíravý. Všichni kolem mluvili o klidu, pohodě a rodinné atmosféře, zatímco já jsem v sobě měla neklid, který jsem neuměla pojmenovat. Říkala jsem si, že jsem jen unavená, že toho mám moc, že se to s prvním cukrovím a rozsvíceným stromkem spraví. Nespravilo.
Když jsem se doma zmínila, že se na svátky netěším tak, jak bych asi měla, setkala jsem se s úsměvy a mávnutím ruky. „Zase to moc řešíš.“ „Vždyť jsou to jen Vánoce.“ „Buď ráda, že se máme kde sejít.“ Poslouchala jsem to a začala o sobě pochybovat. Možná opravdu přeháním, říkala jsem si. Možná si ten tlak vytvářím sama.
První prasklina přišla hned u štědrovečerní večeře. Seděli jsme u stolu, všechno bylo navenek v pořádku, ale vzduch byl těžký. Každá poznámka měla podtón, každý vtip byl tak trochu na účet někoho jiného. Smáli jsme se, protože se to očekávalo, ne proto, že by nám bylo dobře. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: proč mám pocit, že jsem tady navíc?
Další dny se to jen vrstvilo. Program naplánovaný bez ptaní, poznámky zabalené do „to myslím dobře“, drobné narážky, které se nedají chytit, ale zůstávají pod kůží. Když jsem si dovolila říct, že mi to není příjemné, odpověď byla pokaždé stejná. Že jsem citlivka. Že kazím atmosféru. Že si mám užít svátky jako ostatní. A tak jsem mlčela, protože mlčení je jednodušší než vysvětlování.
Pamatuju si moment, kdy jsem si šla večer sama do koupelny jen proto, abych na chvíli nebyla mezi lidmi. Opřela jsem se o umyvadlo a dívala se na svůj unavený obličej v zrcadle. Nebrečela jsem. Jen jsem měla pocit, že jsem se sama sobě vzdálila. A tehdy mi došlo, že tenhle pocit není o Vánocích, ale o hranicích, které dlouhodobě přehlížím.
Po svátcích se všechno rychle vrátilo do normálu. Rodina hodnotila Vánoce jako povedené, klidné, hezké. Já jsem přikyvovala, protože se to ode mě čekalo. Uvnitř jsem ale cítila prázdno a zvláštní únavu, která nepřišla z vaření ani z úklidu. Byla to únava z neustálého vysvětlování sebe sama a z toho, že své pocity pořád zlehčuji.
S odstupem několika dní se na ty momenty dívám jinak. Už ne s výčitkami, ale s jasnějším pohledem. Vidím, kde jsem měla pravdu, i když mi ji nikdo nepotvrdil. Vidím, že nepohodlí není slabost, ale signál. A že to, že něco cítím jinak než ostatní, neznamená, že je to špatně.
Letos mi Vánoce nepřinesly pohodu, ale poznání. Možná ne to, které bych si přála, ale to, které jsem potřebovala. Že příště chci víc poslouchat sebe a méně se snažit zapadnout. Protože klid nezačíná u společného stolu, ale ve chvíli, kdy se přestanu přesvědčovat, že to, co cítím, není důležité.
