Článek
Věděla jsem, že jsme se oba změnili, že se míjíme, že si víc ubližujeme, než si dáváme. A tak jsem to přijala. Bez dramat, bez velkých scén. Každý jsme si šli po svém. První týdny byly zvláštní. Ticho v bytě, na které jsem si musela zvyknout.
Najednou jsem neměla komu psát drobnosti z dne, komu vyprávět, co se mi stalo v práci, kdo mě naštval nebo rozesmál. Ale říkala jsem si, že to k tomu patří. Že to přebolí. Začala jsem si plánovat večery, chodila jsem víc ven, víc pracovala, víc se soustředila na sebe. Byla jsem přesvědčená, že dělám všechno správně.
Jeho věci jsem nechala ještě nějakou dobu v bytě. Ne proto, že bych se jich nechtěla zbavit, spíš proto, že jsem na to neměla energii. Skříň, pár šuplíků, krabice ve sklepě. Říkala jsem si, že na to přijde čas. Že až se jednou budu cítit opravdu hotová s tím vším, prostě to sbalím a bude. Bez emocí.
Ten den přišel nečekaně. Obyčejné odpoledne, kdy jsem si řekla, že konečně udělám pořádek. Otevřela jsem skříň, sundala jeho košile, poskládala je do hromádky. Byla jsem klidná. Překvapivě klidná. Nic se ve mně nehlo. Až do chvíle, kdy jsem sáhla do kapsy jedné bundy.
Byla to malá, složená poznámka. Pomačkaná, jakoby tam byla dlouho. Nejdřív jsem ji chtěla jen vyhodit, ani jsem netušila proč. Ale pak jsem ji rozložila. A v tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Byla psaná jeho rukou. Poznala bych ji kdykoli. Krátký text, žádné dlouhé věty. Něco, co si evidentně psal jen pro sebe. O pochybnostech. O tom, že si není jistý, jestli se mnou chce být dál. O tom, že má pocit, že už mě nemiluje tak, jak by měl. A že možná jen čeká, až to skončí samo.
Sedla jsem si na postel a chvíli jsem jen zírala na papír v ruce. Nešlo o to, že by mě ten obsah překvapil. Vlastně jsem to všechno někde uvnitř tušila. Ale najednou to bylo černé na bílém. Něco, co existovalo už dávno před naším rozchodem. Něco, co si v sobě nosil, zatímco mi říkal, že je všechno v pořádku. Že jen procházíme horším obdobím.
Došlo mi, že jsem ten rozchod nebrala jako uzavřenou kapitolu úplně. Ne doopravdy. Pořád jsem si nechávala malá zadní vrátka. Myšlenku, že kdybychom se potkali za pár měsíců, mohlo by to dopadnout jinak. Že možná stačilo víc času, víc klidu, míň tlaku. Tahle poznámka mi ale vzala poslední iluze. Ukázala mi, že konec přišel mnohem dřív, než jsem si připouštěla. A že jsem ho jen odmítala vidět.
Rozbrečela jsem se. Ne hystericky, spíš tiše. Takový ten pláč, kdy tě bolí hlava a srdce zároveň. Nebrečela jsem ani tak kvůli němu, ale kvůli sobě. Kvůli tomu, kolik energie jsem věnovala vztahu, který už dávno směřoval ke konci. Kolik kompromisů jsem dělala, aniž bych si to uvědomovala. Kolikrát jsem sama sebe přesvědčovala, že to ještě má smysl.
Ten večer jsem vzala všechny jeho věci a začala je balit. Bez přestávek, bez rozmýšlení. Jako bych potřebovala udělat poslední krok hned, než se znovu začnu litovat nebo pochybovat. Krabice, tašky, všechno jsem odnesla ke dveřím. Byt najednou vypadal prázdnější, ale lehčí. A já s ním.
Poznámku jsem nevyhodila hned. Nechala jsem si ji ještě pár dní. Ne jako něco, k čemu bych se chtěla vracet, spíš jako připomínku. Že někdy nestačí věřit pocitům, že je potřeba si přiznat realitu. A že uzavřít kapitolu neznamená jen se rozejít, ale opravdu pustit naději, která už nemá kam růst.
Dnes vím, že ten poslední krok nebyl o něm. Byl o mně. O tom, že jsem si dovolila přijmout konec bez výmluv a bez romantických představ. A i když to bolelo, byl to jeden z nejupřímnějších momentů, které jsem si mohla dát. Protože teprve tehdy jsem se opravdu posunula dál.
