Článek
Tak jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou a objednám se do rehabilitačního centra. Chtěla jsem udělat něco pro sebe, aby se mi vrátila síla a normální pohyb. Našla jsem krásné zařízení s pozitivními recenzemi. Moderní, příjemné prostředí, všechno vypadalo profesionálně. Říkala jsem si, že tohle bude ono. Konečně se zase dám dohromady. Dokud jsem nezavolala.
Ceník, který mě posadil
Paní na recepci byla milá, ale když mi začala vysvětlovat ceny, měla jsem pocit, že se spletla. Jedna hodina fyzioterapie za devět set. Pokud chci individuální plán, to je navíc. Balíček deseti sezení? Necelých devět tisíc. A pokud bych chtěla využít i přístrojové terapie, elektroléčbu a masáže, dostala bych se klidně přes patnáct tisíc.
Zůstala jsem chvíli ticho. Myslela jsem, že rehabilitace po úrazu se aspoň částečně hradí ze zdravotního pojištění. S doporučením od lékaře se mohu objednat jen do zařízení, které má smlouvu s pojišťovnou. Tam je ale čekací lhůta dva měsíce. A když jsem se ptala, jestli by mě mohli vzít dřív, řekli, že jedině jako samoplátce.
Cítit se jako pacient druhé kategorie
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je systém nastavený. Kdo má peníze, může se uzdravovat rychle. Kdo ne, ten čeká. Čeká, až bolest přejde sama, nebo se mezitím stane chronickou. Já jsem v práci na nohou osm hodin denně, takže pro mě čekat znamená zhoršování stavu. Ale kde mám vzít deset tisíc navíc?
Přemýšlela jsem, jestli si to mám dát na splátky. Ale představa, že budu platit měsíce za to, abych mohla zase normálně chodit, mě rozčílila. Zdraví přece nemá být luxus. Jenže když jsem si procházela další zařízení, všude to bylo podobné. Všechno na úrovni, všechno placené. A ty dostupné varianty? Přeplněné, s termíny až za čtvrt roku.
Co teď?
Nakonec jsem to udělala po svém. Začala jsem cvičit doma podle videí na internetu, koupila si gumu na posilování a masážní válec. Každý den po práci trénuju, i když někdy mám chuť se na to vykašlat. Bolí to, ale aspoň mám pocit, že něco dělám.
Vím, že to není ideální řešení. Chybí mi odborný dohled, někdo, kdo by mi řekl, co dělám špatně. Ale aspoň se snažím. Měla jsem chvíli pocit, že se zlepšuji, ale pak mě koleno zase začalo bolet. Možná se bez profesionální pomoci nikdy úplně nespravím. Jenže zaplatit tolik peněz si prostě nemůžu dovolit.
Lekce o realitě
Někdy se přistihnu, jak závidím lidem, kteří si mohou dovolit takové služby bez přemýšlení. Já počítám každou korunu, takže všechno pečlivě zvažuji. Dřív jsem si myslela, že zdravotnictví je tu pro všechny. Dnes už vím, že pokud chce člověk kvalitní péči, musí si ji zaplatit.
Rozhodla jsem se, že budu dál cvičit a zkusím se objednat i na pojišťovnu, i kdyby to mělo být až za pár měsíců. Protože nechci, aby se ze mě ve třiceti stala žena, která kulhá do konce života jen proto, že na léčbu neměla.A tak zatím šetřím. Každý měsíc něco málo stranou, možná se mi to časem podaří. Protože zdraví je to jediné, co si člověk nekoupí, ale přesto se za něj musí platit.
Zdroj: Klára V., Liberec
