Článek
Sedím u malého stolku u okna, kabát přehozený přes opěradlo, telefon položený displejem dolů. Je to jeden z těch večerů, kdy nechci nic řešit, nikoho poslouchat, jen být. Restaurace je poloprázdná, slyším cinknutí příborů a tlumené hlasy od vedlejších stolů. Mám pocit, že jsem na chvíli neviditelná.
Pak se to stane. Muž středního věku si beze slova přisedne naproti mně. Usměje se tím sebejistým úsměvem, který říká, že všechno je přesně tak, jak má být. Odloží bundu, rozhlédne se po lokále a řekne něco ve smyslu, že si objedná později. V tu chvíli mi dojde, že si myslí, že čeká na mě. A místo toho, abych ho hned opravila, zůstanu sedět.
Ne proto, že bych byla zmatená. Ale proto, že mě zajímá, co udělá dál. V hlavě mi proběhne rychlá úvaha, jestli je to hloupé nebo riskantní. Nakonec převáží zvědavost. Dívám se na něj a přemýšlím, kolik žen už takhle „automaticky“ očekával. Kolik situací v životě bere jako hotovou věc. Je zvláštní, jak málo stačí k tomu, aby si někdo vytvořil celý příběh.
Začne mluvit. Neptá se, jestli tu sedím správně, ani jestli jsem ta, na kterou čeká. Vypráví o dni v práci, o dopravě, o tom, jak je těžké se dnes s někým domluvit. Přikyvuji, odpovídám krátce, spíš zdvořile než zaujatě. Vnímám, jak si mě zařadil do role, kterou si sám vymyslel. Jako bych byla jen kulisa v jeho večeru, ne skutečný člověk.
Čím déle tam sedíme, tím silněji cítím lehké napětí. Ne strach, spíš zvláštní druh nepohodlí. Uvědomuji si, jak často ženy řeší, kdy už je „slušné“ odejít, kdy ještě vydržet, aby nebyly nezdvořilé. A jak málo se muži ptají, jestli tam vůbec mají být. Ta nerovnováha je nenápadná, ale o to víc zakořeněná.
Po chvíli se konečně zeptá, jestli si dám ještě něco. Tehdy se nadechnu a řeknu mu klidně, že na nikoho nečekám a že si nejspíš spletl stůl. Na vteřinu ztuhne. Pak se zasměje, trochu rozpačitě, omluví se a rychle vstane. V jeho tváři se mihne překvapení, možná i stud. Ten okamžik je kratší než doušek kávy, ale zůstane se mnou dlouho.
Když odejde, zůstanu sedět sama, přesně tam, kde jsem chtěla být od začátku. Přemýšlím o tom, jak snadno někdo vstoupí do cizího prostoru s pocitem nároku. A jak často my ostatní váháme, jestli se ozvat hned, nebo ještě chvíli vydržet. Ne proto, že bychom nevěděli, co chceme, ale protože jsme zvyklí přizpůsobovat se.
Dopiji kávu a zvednu se. Tentokrát bez pocitu viny, že jsem někomu narušila večer. Možná jsem ho dneska něco naučila. A možná hlavně sebe. Že i obyčejná situace v restauraci může připomenout, kde končí slušnost a začíná samozřejmost. A že někdy má smysl chvíli zůstat sedět. Jen proto, abychom si to uvědomily.
