Článek
Seděli jsme u nedělního oběda jako tolikrát předtím. Talíře byly plné, polévka voněla a někdo z rodiny zrovna vyprávěl historku z práce. Všechno působilo normálně, až banálně obyčejně. Přikyvovala jsem, občas se pousmála, ale většinu času jsem jen poslouchala. Vnímala jsem každé slovo, ale zároveň jsem byla myšlenkami úplně jinde. Pozorovala jsem jejich gesta, způsob, jakým se navzájem doplňují, jak se smějí stejným vtipům, které slyšeli už tolikrát. A přesto je to stále bavilo. Já jsem mezitím cítila, jak se ve mně hromadí únava. Ne z jídla, ne z neděle, ale z mlčení, které se stalo mojí každodenní součástí.
Navenek klid, uvnitř neklid
Nikdo si ničeho nevšiml. Možná si ani všimnout nechtěl. Vždyť jsem tam seděla, odpovídala, fungovala. Přesně tak, jak se ode mě očekávalo. Jenže uvnitř jsem si kladla otázku, kterou jsem si poslední dobou pokládala čím dál častěji. Jak dlouho ještě dokážu mlčet. Mlčet o věcech, které mě tíží. O pocitu, že se doma všechno točí kolem toho, co potřebují ostatní. O tom, že moje názory zůstávají často nevyslovené, protože nechci narušit pohodu. Nebo spíš iluzi pohody, kterou jsme si kolem sebe vybudovali.
Zvyk, který bolí víc než pravda
Mlčení se stane zvykem rychleji, než by si člověk přál. Nejprve si řekne, že to není důležité. Pak že to počká. A nakonec už ani neví, kdy přesně se přestal ozývat. Já sama jsem si dlouho myslela, že dělám správnou věc. Že udržuji klid, harmonii, rodinnou rovnováhu. Jenže každé další nedělní setkání mě utvrzovalo v tom, že za tu rovnováhu platím příliš vysokou cenu. Cena se neprojevuje navenek. Nevidíte ji na talíři ani ve výrazu tváře. Je ukrytá v myšlenkách, které se vracejí večer, když je ticho. V pocitu prázdna, který nejde zahnat ani smíchem u stolu.
Rodina slyší, ale neposlouchá
Zvláštní je, jak snadno si blízcí zvyknou na to, že jeden z nich je tichý. Ticho začne být považováno za přirozenou součást jeho povahy. Už se nikdo neptá proč. Už se nikdo nezajímá, jestli je to v pořádku. A když by se náhodou zeptal, odpověď bývá stručná a opatrná. Seděla jsem tam a uvědomila si, že kdybych v tu chvíli promluvila, možná by se všichni zarazili. Možná by byli překvapení. A možná by se nic nestalo. Právě ta nejistota mě držela zpátky. Strach z reakce je někdy silnější než potřeba být slyšen.
Otázka, která se nedá dál odkládat
Nedělní oběd skončil jako obvykle. Talíře se odnesly, stůl se uklidil a každý se rozešel ke svým plánům. Já jsem si ale s sebou odnesla něco víc než pocit sytosti. Odnesla jsem si jasné vědomí, že mlčení už mi nepřináší úlevu. Možná ještě neznám přesná slova. Možná nevím, kdy a jak je vyslovím. Ale vím jedno. Pokud chci zůstat sama sebou, nemohu se navždy skrývat za ticho. Protože i když mlčení může na chvíli chránit vztahy, dlouhodobě ničí toho, kdo ho nese.
