Článek
Pozvánka, která mi byla podezřelá
Na poradě, mezi řečí, šéf nadhodil, že po lyžování zůstaneme večer na chatě. Prý dobrá příležitost se lépe poznat, uvolnit atmosféru a utužit tým. Usmál se tím svým přesvědčivým úsměvem, který obvykle znamenal, že odpor nemá smysl. Řekla jsem, že si to ještě rozmyslím. Ve skutečnosti jsem už tehdy věděla, že nechci. Nejsem typ na firemní večírky, kde se míchá práce s alkoholem a hranice se rozpíjejí stejně rychle jako víno ve sklenicích. Jenže pak přišly další narážky, vtípky a poznámky, že bych měla být víc týmová.
Nakonec jsem kývla. V autě cestou do hor jsem si říkala, že přeháním. Že to bude normální večer, trochu jídla, trochu smíchu a pak spát. V hlavě jsem si to celé racionalizovala, jako to umím. Jenže někde hluboko ve mně se ozýval nepříjemný pocit. Když jsme dorazili k chatě, byla už tma. Sníh křupal pod botami, uvnitř vonělo dřevo a svařené víno. Vypadalo to skoro idylicky. Skoro jsem si říkala, že jsem byla zbytečně skeptická.
Alkohol jako společný jazyk
Večeře byla příjemná. Smáli jsme se, bavili se o lyžování, o práci jen okrajově. Pak ale někdo otevřel další láhev. A další. Alkohol se stal hlavním pojítkem večera a já jsem si všimla, že se atmosféra pomalu mění. Lidé byli hlučnější, osobnější, doteky častější. Šéf si ke mně přisedl blíž, než bylo nutné. Nic vyloženě nevhodného, ale dost na to, aby mi to nebylo příjemné. Měla jsem odejít. Místo toho jsem si objednala další skleničku.
V určitém bodě jsem přestala vnímat čas. Hudba hrála hlasitěji, smích byl ostřejší a já jsem se přistihla, že se chovám jinak než obvykle. Uvolněně, možná až příliš. Alkohol ze mě sundal zábrany, které mě běžně chrání. Pamatuji si moment, kdy jsme zůstali v místnosti jen já a šéf. Ostatní šli ven nebo do pokojů. Mluvili jsme o osobních věcech, o životě, o frustraci z práce. A pak se něco zlomilo. Situace, kterou jsem měla pod kontrolou, jsem najednou neměla.
Moment, který bych nejraději vymazala
Nevím přesně, kdo udělal první krok. Možná to byl on, možná já tím, že jsem neodešla včas. Vím jen, že jsem se ocitla v situaci, ze které jsem měla odejít dávno předtím. Nebylo to násilné. Právě to je na tom nejhorší. Když jsem si uvědomila, co se děje, zastavila jsem to. Omluvila jsem se a odešla. Zavřela jsem se v pokoji a seděla na posteli s pocitem studu, který se mi zařezával pod kůži. Nešlo o to, co se stalo. Šlo o to, že jsem se dostala do situace, kterou jsem sama cítila jako chybu.
Druhý den ráno bylo ticho. Snídaně probíhala v rozpacích, pohledy se míjely. Šéf se choval profesionálně, možná až přehnaně. Jako by se nic nestalo. Jenže mně se v hlavě přehrával celý večer znovu a znovu. Cítila jsem se trapně, slabě a naštvaně sama na sebe. Ne proto, že by mě někdo nutil. Ale proto, že jsem ignorovala vlastní hranice. Že jsem šla proti sobě jen proto, abych nebyla za tu, co kazí zábavu.
Co mi ten večer vzal a co mi paradoxně dal
Dlouho jsem o tom nepřemýšlela. Styděla jsem se. Až časem mi došlo, že ten večer byl lekcí. Tvrdou, nepříjemnou, ale důležitou. Uvědomila jsem si, jak snadno se člověk nechá dotlačit do situací, které mu nejsou vlastní. Dnes už vím, že slovo ne je celé a platné. Že nemusím nic vysvětlovat, obhajovat. A že žádná práce nestojí za to, abych znovu překročila vlastní hranice jen proto, aby byl někdo jiný spokojený.
Kdybych mohla vrátit čas, zůstala bych doma. Bez výčitek. Bez pocitu, že něco zmeškám. Ten večer mě naučil poslouchat sama sebe víc než cizí očekávání. A pokud si z toho má někdo odnést jednu věc, pak tuhle. Když máte pocit, že někam nechcete, je to dostatečný důvod tam nejet. I kdyby vás přemlouval šéf. I kdyby šlo o firemní večer na horách.
