Článek
Ale zúčastňuju se, protože to tak nějak patří k bontonu. Objevit se, tvářit se mile, chvíli posedět, a pak s úlevou zmizet. Na tenhle večírek jsem se ale výjimečně těšil. Bylo to v příjemné restauraci na kraji města, trochu mimo centrum, ale s příslibem dobrého jídla, decentní hudby a jak se později ukázalo i jedné situace, na kterou asi nikdy nezapomenu.
Dorazil jsem sám, taxíkem, abych nemusel řešit, jak se dostanu domů. Očekával jsem, že zůstanu tak do devíti, pak si zase zavolám odvoz a v klidu odjedu. Plán jednoduchý a praktický. Večírek plynul vcelku hladce, jídlo chutné, pití přiměřené, atmosféra celkem příjemná. Kolegové si vykládali o dětech, hypotékách, fotbale a dovolených. Šéf procházel mezi stoly a vesele konverzoval. V jednu chvíli se zastavil i u mě, poklepal mě na rameno a začal se vyptávat, jak se mi u nás vlastně líbí. Nic závazného, spíš takové to standardní small talk, který měl naznačit, že je jakože lidský a přístupný. Znělo to všechno velmi upřímně, než začal mluvit o tom, že se stejně pomalu chystá k odjezdu. Prý má auto hned za rohem a může mě klidně hodit domů, když to mám stejným směrem.
Překvapilo mě to. Nečekal jsem, že by zrovna on, který většinou na nikoho kromě sebe moc nehledí, nabízel někomu odvoz. Ale proč ne. V tu chvíli už jsem byl taky nachystaný k odchodu a přišlo mi to jako fajn nabídka. Poděkoval jsem, že je tak ochotný, a že teda jestli mu to nebude vadit, rád se svezu. Popadli jsme kabáty a vyšli ven.
Na parkovišti před restaurací stálo jen pár aut. Byla už tma a lehce mrholilo. Šéf zamířil k jednomu z vozů, pak se zarazil a ohlédl se. V tom okamžiku si všiml, že u východu z areálu stojí auto, které evidentně nepatřilo nikomu z kolegů. Malý hatchback, starší model, trochu omlácený, se zapnutými výstražnými světly. A u něj stála moje žena. Měla kapuci přes hlavu a telefon v ruce, evidentně mě chtěla zrovna kontaktovat. Když jsem se na ní podíval, zamával jsem, a ona mi s úsměvem kývla. Šéf se na chvíli zarazil, rozhlédl se, a pak se mě zeptal: „To je tvoje paní?“ Přikývl jsem a řekl, že mě nakonec přijela vyzvednout, i když jsem jí říkal, že pojedu taxíkem. Prý měla cestu kolem.
V tu chvíli se celá nálada změnila. Šéf, který ještě před minutou vesele navrhoval společný odvoz, najednou jako by ztratil zájem. Udělal krok zpět a řekl něco ve smyslu, že to je vlastně dobře, že si aspoň může dát ještě jednu skleničku a nemusí řídit. Usmál se, ale ten úsměv byl takový zvláštní. Nucený, lehce křečovitý. Ještě mi popřál hezký večer a rychle zmizel zpátky dovnitř.
Bylo to divné. Nepřišlo mi to jako běžná změna plánu. Něco na jeho reakci mi prostě nesedělo. Nasedl jsem k manželce do auta a cestou domů jí celou situaci popsal. Trochu se uchechtla a řekla, že si toho šéfa všimla už dřív. Prý po ní celkem často pokukoval, hlavně když jsem nevěděl, že se dívá. Nejspíš to nebyl jen můj pocit. A to, že mě chtěl vézt domů? Možná náhoda. A možná taky ne.
Ve firmě se od té doby nic výrazně nezměnilo. Tedy alespoň navenek. Ale šéf se ke mně začal chovat trochu jinak. Ne nepřátelsky, ale s odstupem. Už se nezastavuje u stolu s přátelským poplácáním po rameni, už se neptá, jak se mám. Jako by se něco pokazilo. Nebo spíš, jako by si něco uvědomil a přehodnotil, co vlastně chtěl. A já? Já se tomu jen tiše směju. Protože kdyby opravdu šlo jen o odvoz, proč by se po pohledu na mou ženu tak rychle stáhl zpět?
Možná si uvědomil, že už není sám pánem situace. A možná to celé přece jen byla náhoda a domýšlím si. Ale ten výraz v jeho tváři, když ji uviděl, a to, jak najednou otočil, mi napovídá, že ten večer přinesl pro někoho mnohem víc, než jen trochu vína a řízečky na švédském stole.
