Článek
Já jsem seděla u počítače a snažila se dodělat resty, abych měla klid. Byla jsem v té firmě teprve pár měsíců a pořád jsem měla pocit, že musím dokazovat, že tam patřím. Šéf byl typ, který se snažil působit přátelsky.
Hodně se smál, plácal lidi po ramenou, říkal, že jsme jeden tým. Nikdy jsem z něj neměla vyloženě špatný pocit, spíš mi občas přišel až příliš familiární. Sem tam nějaký vtípek, který byl za hranou, ale vždycky jsem si to v hlavě obhájila tím, že to tak prostě myslí jako legraci. Nechtěla jsem být ta přecitlivělá.
Ten den za mnou přišel odpoledne. Stála jsem zrovna u tiskárny, když se objevil vedle mě s malou dárkovou taškou. Usmíval se a řekl, že má pro mě něco malého k Vánocům. Prý jako poděkování za práci, že si váží mého nasazení. Trochu mě to zaskočilo, ale zároveň potěšilo. Ostatní kolegové dostávali spíš hromadné balíčky s firemním logem, takže jsem to brala jako osobní gesto.
Vzala jsem si tašku a poděkovala. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že by na tom mohlo být něco divného. Až když jsem se vrátila ke stolu a položila si ji vedle klávesnice, došlo mi, že je nějak podezřele těžká a tvarově zvláštní. Říkala jsem si, že to asi bude láhev vína nebo něco podobného.
Otevřela jsem ji až po chvíli, když už se zase rozjel pracovní ruch a nikdo si mě moc nevšímal. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla krabičku. Elegantní, černá, s lesklým povrchem. Nejdřív jsem si ani nebyla jistá, na co se dívám. Pak jsem se podívala blíž a srdce mi najednou spadlo někam hluboko do žaludku.
Byla to erotická pomůcka. Ne žádná drobnost, spíš něco, co by člověk čekal v sexshopu, ne na pracovním stole. Na krabičce byl obrázek, který nenechával prostor pro pochybnosti. Chvíli jsem jen seděla a zírala na to. V hlavě mi hučelo a měla jsem pocit, že se mi někdo dívá přes rameno, i když kolem mě nikdo nestál.
Rychle jsem krabičku zase schovala do tašky a přistrčila ji pod stůl. Tváře mi hořely a v krku jsem měla knedlík. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, brečet nebo jít rovnou domů. Hlavou mi běžely myšlenky, jestli si ze mě dělá srandu, jestli to není nějaký omyl, nebo jestli to celé myslí úplně vážně.
Zbytek dne jsem fungovala na autopilota. Odpovídala jsem na maily, kývala hlavou na porady a snažila se nedívat směrem k jeho kanceláři. On se ke mně choval úplně normálně, jako by se nic nestalo. Usmíval se, popřál mi hezké svátky a poplácal mě po zádech, když jsem odcházela.
Doma jsem tašku znovu otevřela. Tentokrát už v klidu, ale o to víc mě bodlo u srdce, jak absurdní to celé bylo. Nešlo ani tak o tu věc samotnou, jako spíš o to, co tím naznačil. Najednou jsem si přehrávala v hlavě všechny ty jeho poznámky z minulosti, všechny pohledy, které jsem dřív raději přešla. Začalo mi docházet, že to možná nebyly jen nevinné vtipy.
Přemýšlela jsem, co mám dělat. Vrátit to a říct, že je to nevhodné. Mlčet a dělat, že se nic nestalo. Nebo si stěžovat a riskovat, že budu za tu, která kazí atmosféru. Byla jsem nová, potřebovala jsem práci a bála jsem se, že kdybych otevřela pusu, obrátí se to proti mně.
Celé Vánoce jsem měla v hlavě těžký pocit. Místo klidu a pohody jsem řešila, jestli jsem něco neudělala špatně já. Jestli jsem mu nedala nějaký signál, který si vyložil po svém. A pak jsem se sama za sebe styděla, že takhle vůbec přemýšlím.
Po svátcích jsem se do práce vrátila s rozhodnutím, že už to nechci přecházet. Ne kvůli tomu dárku, ale kvůli sobě. Protože jestli má být tohle cena za přátelskou atmosféru a uznání, tak o to nestojím. Ten dárek jsem mu nakonec vrátila. Řekla jsem mu klidně, že je to nevhodné a že mi to bylo nepříjemné.
Chvíli koukal, pak se začal vymlouvat, že to byl jen vtip a že jsem to vzala moc vážně. Možná. Ale pro mě to byl moment, kdy mi došlo, že některé věci se prostě tolerovat nemají. A že i když se bojíte, někdy je důležitější postavit se za sebe než si zachovat ticho.
