Článek
Jenže to nebylo jednou nebo dvakrát. Bylo to každý den. A čím déle to trvalo, tím víc mi to začalo vrtat hlavou. Nešlo jen o čas. Změnila se atmosféra. Dřív chodil spíš později, někdy rozcuchaný, s lehkým zpožděním a omluvným úsměvem. Teď byl vždy připravený, upravený, soustředěný. A až nepřirozeně klidný.
Začala jsem si všímat drobností. Nová košile, parfém, který dřív nepoužíval. Úsměv, který se objevil jen někdy. Vždycky ve stejnou chvíli. Kolem půl osmé, když se otevřely dveře a dovnitř vešla kolegyně z vedlejšího oddělení. Nikdy jsme si nebyly blízké. Pozdravily jsme se, prohodily pár vět, ale tím to končilo. Teď jsem si ale všimla, že když přišla ona, jeho výraz se změnil. Ne nápadně. Spíš tak, že by si toho všiml jen někdo, kdo ho vídá každý den.
Nechtěla jsem si nic domýšlet. V práci se člověk naučí zavírat oči před věcmi, které mu nepřísluší. Každý máme své soukromí. Jenže tohle soukromí se začalo nenápadně rozlévat do prostoru, kde jsme všichni museli fungovat. Porady se protahovaly. Některé úkoly dostávala pořád stejná osoba. A já jsem si poprvé připadala jako někdo, kdo stojí mimo, i když tu pracuje roky.
Jedno ráno jsem přišla dřív než obvykle. Výjimečně. Potřebovala jsem dodělat prezentaci a doma byl klid jen iluze. Kancelář byla tichá, světla rozsvícená jen v jedné části. A tam seděli oni. Ne u počítače. Ne nad dokumenty. Seděli blízko sebe, mluvili potichu a smáli se. Nebyl to hlasitý smích. Spíš ten druh, který patří lidem, kteří se znají víc, než by měli.
Zastavila jsem se ve dveřích. Nechtěla jsem rušit. Nechtěla jsem být svědkem něčeho, co se mě netýká. Ale v tu chvíli jsem pochopila, proč poslední týdny působily jinak. Nešlo o práci. Nešlo o ambice. Nešlo o zápal. Šlo o něco mnohem obyčejnějšího a zároveň komplikovanějšího.
Když mě zahlédli, okamžitě se od sebe odtáhli. On se narovnal, ona se zatvářila, jako by řešili tabulku. Bylo to tak průhledné, až to bolelo. Pozdravili jsme se, všechno proběhlo slušně, profesionálně. Ale něco se zlomilo. Už jsem to nemohla nevidět.
Zbytek dne jsem fungovala automaticky. Odpovídala jsem na maily, plnila úkoly, přikyvovala na poradách. Uvnitř se ale míchala hořkost s únavou. Ne proto, že by mě zajímal jeho osobní život. Ale proto, že najednou bylo jasné, proč některé věci v poslední době nedávaly smysl. Proč se měřilo dvojím metrem. Proč se ticho v kanceláři občas zdálo těžší než obvykle.
Nejhorší nebylo to zjištění. Nejhorší byla bezmoc. Ta chvíle, kdy víte, že nemáte žádné důkazy, jen pocit. A pocit se v práci nenosí. Nemůžete si stěžovat, protože by to znělo jako závist. Nemůžete mlčet, protože vás to postupně vysává. Tak děláte to, co dělá většina z nás. Pokračujete dál a snažíte se přesvědčit sami sebe, že to přejde.
Nepřešlo. On dál chodil dřív. Ona dál dostávala víc prostoru. A já si začala klást otázky, které jsem si dřív klást nemusela. Jestli má smysl snažit se tam, kde se některé věci rozhodují mimo tabulky a výkony. Jestli loajalita ještě něco znamená. A jestli není čas přestat si nalhávat, že stačí jen dobře pracovat.
Ten jeden ranní okamžik mi nepřevrátil život. Ale změnil způsob, jakým se dívám na práci, autority i na vlastní hranice. Uvědomila jsem si, jak křehké je prostředí, ve kterém trávíme většinu dne. A jak snadno se může stát místem, kde se cítíte cizí, i když jste tam byli první.
Od té doby chodím do práce taky dřív. Ne kvůli šéfovi. Ne kvůli projektům. Ale proto, abych měla chvíli klidu a připomněla si, proč tam vlastně jsem. A jestli tam ještě chci být.
