Článek
Jenže během jednoho večera v hotelu jsem zaslechla slova, která převrátila všechno, co jsem si o její ochotě myslela. Seděla jsem u svého stolu, když ke mně přišla s návrhem, který jsem vůbec nečekala. Řekla, že by ji potěšilo, kdybych ji doprovázela na cestu do Brna, kde měla několik schůzek.
Zdůraznila, že se mnou pracuje ráda, že prý jsem přesná a spolehlivá. Už tehdy jsem měla zvláštní pocit, že její laskavost není úplně běžná, ale vnímala jsem to jako šanci posunout se v práci o krok dál. V posledních měsících jsem se cítila neviditelná a tohle pro mě byl náznak, že to možná tak úplně není.
První cesta proběhla nenápadně a já jsem si říkala, že jsem se mýlila. Dokonce to bylo příjemné. Společná snídaně, uvolněné rozhovory, měla jsem pocit, že se ke mně chová jako k člověku, ne jen jako k podřízené. Když pak navrhla další cestu, už jsem neváhala. Připadala jsem si, jako by mě někdo konečně viděl a ocenil. Jenže při třetí cestě se začal objevovat zvláštní neklid. Připadalo mi, že se mě snaží držet co nejblíž a začala být podezřele milá i v situacích, kdy to nedávalo smysl.
Do Prahy jsme se vrátily až pozdě večer, a tak padlo rozhodnutí přespat v hotelu. Nebylo to poprvé, ale tentokrát jsem cítila, že je kolem nás něco jinak. Večeře byla delší, doteky jakoby náhodné, otázky osobnější. Snažila jsem se přesunout pozornost k práci, ale bylo to marné. Měla jsem pocit, že se ocitám v situaci, na kterou jsem nebyla připravená. A i když jsem si to nedokázala přiznat nahlas, začínala jsem chápat, že není náhoda, proč mě na cesty bere právě ona.
Po večeři jsem se omluvila a odešla do svého pokoje. Potřebovala jsem si odpočinout. Jenže když jsem procházela kolem recepce, uslyšela jsem dobře známý hlas. Zastavila jsem se bez přemýšlení, protože tón jejího hlasu byl jiný než obvykle. Mluvila s recepčním, který se zřejmě ptal, zda chceme oddělené pokoje. A tehdy jsem uslyšela tu větu, která mi zamrazila v zádech. Řekla, že to není potřeba, protože už mě má stejně tam, kde potřebuje. Slovo potřebuje ve mně zůstalo rezonovat ještě dlouho poté.
Najednou mi do sebe zapadla každá pochvala, každý nečekaný úsměv, každé gesto, které jsem považovala za projev lidskosti. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem pro ni nebyla talentovaná kolegyně, ale prostředek k vlastnímu pohodlí a jistému druhu moci. Seděla jsem pak na posteli a přemýšlela, jak jsem mohla být tak naivní. Měla jsem pocit, že se mi hroutí něco, čemu jsem chtěla věřit. Nešlo jen o práci, ale o moje sebevědomí, které jsem si dlouho budovala.
Další den jsem se snažila chovat normálně. Ona byla ještě milejší než obvykle a já měla problém se na ni vůbec podívat. Po návratu do kanceláře jsem si začala držet odstup. Uvědomila jsem si, že se musím chránit dřív, než se situace posune někam, kam rozhodně nechci. Nepřiznala jsem jí, co jsem slyšela, ale změnila jsem způsob, jak s ní jednám. Začala jsem si vést vlastní práci přesně, striktně a bez sdílení čehokoliv osobního.
Postupně ji to přestalo bavit a o služebních cestách už nepadlo ani slovo. A mně došlo, že jsem slyšela přesně to, co jsem potřebovala, aby se mi otevřely oči. Někdy stačí jediná věta v náhodný večer a člověk pochopí, jak moc se spletl v druhém i sám v sobě.
