Článek
Sedím v tramvaji a poslouchám, jak si skupina důchodců stěžuje na nízké penze. „Za komunistů bylo líp,“ říká jeden z nich. „Dnes mladí neví, co je práce,“ přidává se druhý. Nemohu se ubránit dojmu, že jejich vzpomínky jsou značně zkreslené.
Pracuji dvanáct hodin denně, často i o víkendech. Platím vysoké daně a odvody, ze kterých se financují současné důchody. A přesto musím poslouchat, jak dnešní generace „neumí pracovat“. Přitom realita je úplně jiná.
Za socialismu byla práce povinná. Ale co to bylo za práci? Osmihodinová pracovní doba, z toho dvě hodiny na svačinu a povídání s kolegy. Žádný stres, žádná produktivita, žádná skutečná zodpovědnost. Dnes musíme být neustále k dispozici, vzdělávat se, přizpůsobovat se novým technologiím.
Moje generace ví, že na důchod od státu se nemůžeme spoléhat. Musíme investovat, spořit, zajistit se na stáří sami. Zatímco současní důchodci dostávali byty zadarmo, my splácíme hypotéky s vysokými úroky. Oni měli jistotu zaměstnání, my musíme být flexibilní a připravení na změny.
Dnešní mladí lidé pracují mnohem intenzivněji. Musíme zvládat několik jazyků, neustále se učit nové věci, být produktivní. Nemáme luxus „odpracovaných let“ - máme výsledky, které musíme každý den dokazovat.
Proto mě irituje, když slyším stížnosti na nízké důchody. Ano, není to mnoho peněz. Ale kolik skutečné práce za těmi odpracovanými roky bylo? Kolik produktivity, inovací, skutečného úsilí?
Nechci být nespravedlivá - každá doba má své výzvy. Ale než začneme kritizovat současný systém a mladou generaci, měli bychom se upřímně podívat na to, jak to skutečně bylo. Protože nostalgie je sice hezká věc, ale realita bývá často jiná.
Proto píšu tento článek. Ne abych snižovala zásluhy starší generace, ale abych připomněla, že každá doba má své výzvy. A že dnešní mladí lidé pracují možná jinak, ale rozhodně ne méně než jejich rodiče či prarodiče.
