Článek
Rodinná pomoc, nebo bezplatná služba
Když mi sestra volala, že potřebuje na pár dní odjet na školení, neváhala jsem. Děti mám ráda, jsou to přece moji synovci. Představovala jsem si, jak spolu půjdeme na hřiště, budeme si číst, večer pustíme pohádku. Taková milá změna po týdnu v práci, říkala jsem si. Jenže když jsem dorazila, čekal mě u dveří sešit. Otevřela jsem ho a zůstala koukat. Na první stránce byl vypsaný „denní rozvrh“, na druhé „úkoly domácnosti“.
Každou hodinu naplánovanou: vstávání v 6:45, snídaně přesně do 7:15, odchod do školy, pak úklid kuchyně, prádlo, vysávání, oběd, nákup, vyzvednutí dětí, večeře, večerní rituál. Vypadalo to jako směna v domácnosti. Jenže já tam jela s tím, že budu hlídat děti, ne vést domácnost jako placená chůva. Ale sestra to očividně viděla jinak.
Když se rodinná pomoc mění v práci
První den jsem se snažila to brát s humorem. Děti byly fajn, jen trochu rozmazlené. Ale když jsem se pustila do vaření, zjistila jsem, že v lednici skoro nic není. „Všechno doplníš v obchodě, seznam je na lednici,“ napsala mi sestra v poznámce. Tak jsem šla nakoupit. Za svoje. Večer mi psala, jestli jsem stihla vyprat, uklidit obývák a zkontrolovat domácí úkoly. Odpověděla jsem, že jsme zvládli všechno kromě vysávání.
Odpověď přišla okamžitě, prý je důležité udržovat rutinu, aby se děti cítily v pořádku. Tak jsem vysávala v devět večer. Druhý den to nebylo o nic lepší. Přidaly se úkoly typu „umyj koupelnu“, „zavař kompoty z meruněk“ nebo „přetři parapet v dětském pokoji“. V tu chvíli jsem měla chuť sbalit se a odjet. Ale nechtěla jsem děti nechat bez dozoru. Byly nevinné. A navíc, pořád jsem doufala, že to sestra ocení.
Únava, ticho a první slzy
Čtvrtý den jsem byla vyčerpaná. Ráno jsem sotva vstala, děti se hádaly, jedno nechtělo do školy, druhé se rozplakalo kvůli ztracené pastelce. Do toho mi volala sestra, že školení se prodlužuje o další dva dny. „Snad ti to nevadí,“ řekla jen mezi řečí. Večer jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje, kolem hromada nádobí a ticho, které mě dusilo.
Cítila jsem se jako někdo, kdo je tu jen proto, aby fungoval. Aby servisoval domácnost, kterou někdo jiný vytvořil. Najednou mi to celé přišlo absurdní. Vždyť jsem jen chtěla pomoct. A místo vděku jsem dostala přesný rozpis, jak má můj den vypadat.
Když jsem se ozvala
Pátý den jsem to už nevydržela. Napsala jsem sestře, že tohle je moc. Že chápu, že má povinnosti, ale že já mám taky svůj život a svoji práci. Odpověď přišla až večer. „Myslela jsem, že ti to nevadí, když jsi říkala, že máš volno,“ napsala. Měla jsem chuť jí napsat, že volno neznamená stát se zdarma pomocnou silou.
Ale místo toho jsem jen napsala, že chci, aby se co nejdřív vrátila. Od té chvíle se naše zprávy omezily jen na stručné informace o dětech. Když se nakonec vrátila, ani nepoděkovala. Jen se podívala kolem a poznamenala, že „je tu nějaký nepořádek“. V tu chvíli jsem věděla, že naše sesterské vztahy už nebudou stejné.
Od té doby si dávám pozor
Doma jsem si sedla, pustila si hudbu a přemýšlela, jak jsem mohla být tak naivní. Rodina je rodina, říkala jsem si. Ale někdy to, že jsme si blízcí, neznamená, že se k sobě chováme férově. Od té doby mám pravidlo: pomůžu ráda, ale jen když je to opravdu pomoc, ne práce.
A když někdo potřebuje hlídání, domluvíme se jasně dopředu. Protože jinak se i z dobrého úmyslu stane frustrace, která dokáže vztah zničit. Sestra se mi už několikrát ozvala, jestli bych zase pohlídala. Tentokrát jsem řekla, že mám plno. Možná to zní tvrdě, ale někdy musíme chránit sami sebe, i když jde o vlastní rodinu.
