Článek
Ten den jsem se ani pořádně neučesala. Měla jsem na sobě starší kabát a kabelku, co už si něco zažila. Byl to přece jen doprovod. Kamarádka Eva mě požádala, jestli bych šla s ní na pracovní pohovor. Byla nervózní, bála se, že zabloudí, že zapomene, co chtěla říct. „Ty jsi vždycky taková klidná, budeš mě držet při zemi,“ smála se. A já souhlasila. Vlastně jsem se na to i těšila – konečně výlet z domu, kafe po cestě, pokec. V životě bych neřekla, že se ten den všechno otočí.
Ranní káva a pohovor v cizí firmě
Sešly jsme se už po osmé ráno. Na rohu kavárny, s kelímkem v ruce, s lehce uštvaným výrazem a papíry, co jí lezly z kabelky. Byla jsem připravená hrát roli psychické opory – klidné, rozumné, usměvavé. Firma, kam šla, sídlila v jedné moderní budově na okraji města. Typický open space styl, skleněné dveře, světlé chodby. Když jsme došly k recepci, usmála se na nás mladá slečna: „Dobrý den, na pohovor? Slečna Nováková, že?“ Eva kývla. A pak, skoro nečekaně, dodala: „A tohle je moje kamarádka, jde jen se mnou, čeká tady.“ „To je v pořádku, klidně si sedněte.“
Usedla jsem do sedačky, vytáhla si mobil a připravila se na klasických dvacet minut čekání. Jenže za pět minut se otevřely dveře a zevnitř se vyklonila další paní – elegantní, příjemná, v očích jiskru. „Dobrý den, vy jste doprovod? Chcete si zatím udělat kávu?“ Usmála jsem se a poděkovala. Paní mi ukázala kuchyňku a začala se se mnou jen tak nezávazně bavit. Co dělám, jestli taky hledám práci, co mám za sebou. Nejprve jsem odpovídala stroze, spíš ze zdvořilosti. Ale pak jsme se nějak „rozpovídaly“. Bylo to přirozené, lidské, bez nátlaku. A najednou říká:„My vlastně taky hledáme někoho, kdo má přehled, umí jednat s lidmi a dokáže být samostatný.
Improvizovaný pohovor, který nečekal nikdo
Vzali mě do jedné zasedačky, nabídli vodu, a místo přísného výslechu přišlo přátelské povídání. Ptali se, co mám za sebou, jaké mám zkušenosti, co mě baví, co bych třeba už dělat nechtěla. Mluvila jsem upřímně. Řekla jsem, že mám něco za sebou, ale teď hledám místo, kde se budu cítit dobře. Kde se lidé navzájem respektují a kde člověk není jen kolečkem v obrovském systému. Nijak jsem se nesnažila zalíbit. Byla jsem prostě já. Bez přípravy, bez naučených odpovědí, bez omáčky. A možná právě to se jim líbilo.
Po dvaceti minutách jsme si podali ruce a já si šla znovu sednout do čekárny. Eva právě vycházela ze dveří vedle. Byla celá rozesmátá: „Dopadlo to skvěle! Myslíš, že mám šanci?“ Usmála jsem se: „Určitě.“ A pak jsem jen tiše dodala: „Víš, že jsem tam nakonec byla taky?“ Nechápala. A když jsem jí to všechno vyprávěla cestou domů, smála se ještě víc než já.
Nabídka spolupráce
Druhý den ráno jsem otevřela e-mail a mezi reklamami z e-shopů svítila zpráva s předmětem: „Nabídka spolupráce – setkání z včerejška.“ Chvilku jsem zírala. Otevřela jsem ji. A četla znovu a znovu. V emailu stálo, že na ně udělalo velký dojem, s jakou lehkostí a přirozeností jsem mluvila, že bych podle nich byla přínosem pro tým a že mají připravený návrh smlouvy. Rozklepaly se mi ruce. Já, která jsem přišla jako doprovod, jsem druhý den měla v e-mailu konkrétní nabídku na práci. A ne na nějaký záskok nebo brigádu. Ale na místo, o které bych si jinak ani netroufla zažádat.
Podepsala jsem. S pokorou, vděčností, ale i obrovskou radostí. A dnes už tam pracuju půl roku. Ve firmě, kde se opravdu cítím dobře. Kde mají smysl pro humor, kde se pomáhá, kde vás někdo pochválí, když to nečekáte, a kde se věří, že lidé jsou víc než jejich životopis. Eva práci taky získala. Sice jinde, ale skvěle se jí daří. A dodnes si z toho děláme legraci: „Ty jsi šla jako doprovod, ale odešla jsi s džobem.“ A já vím, že některé věci se nedají naplánovat. Že občas musíte být jen na správném místě ve správnou chvíli. A mít otevřenou mysl. Protože nikdy nevíte, kdy si vás život sám najde. Šla jsem tam kvůli jiné. Ale odešla jsem s něčím, co mě znovu postavilo na nohy. A to je možná ta největší lekce: někdy, když pomáháte druhým, pomůžete nejvíc sami sobě.
