Článek
Lenka přijela do pohřební služby rovnou z práce. Její mladší bratr Roman už seděl u stolu a před sebou měl katalog s rakvemi, urnami a květinovou výzdobou. Jejich otec Josef zemřel v šestasedmdesáti letech po krátkém pobytu v nemocnici. Posledních několik let žil sám v bytě na okraji města, nakupoval hlavně ve slevách, oblečení nosil do úplného obnošení a dětem vždy opakoval, že za jeho pohřeb jednou nemají utrácet. „Stejně mi to bude jedno,“ říkával pokaždé, když se v rodině mluvilo o někom, kdo zemřel.
Pracovnice pohřební služby jim postupně vysvětlovala možnosti a Roman téměř u každé položky hledal nejnižší cenu. Když přišla řeč na urnu, ukázal na jednu z nejjednodušších. „Tahle úplně stačí. Táta by za nějakou ozdobnou stejně peníze nedal,“ řekl. Lenka nejdřív souhlasila, jenže po chvíli jí začalo vadit, jak samozřejmě bratr o všem rozhoduje. Poslední rok byla ona ta, která otci vozila nákupy, doprovázela ho k lékaři a několikrát za měsíc mu uklízela. Roman bydlel téměř sto kilometrů daleko a přijížděl podstatně méně často.
Když se dostali k obřadu, neshodli se už vůbec. Roman navrhoval kremaci bez rozloučení a pozdější uložení urny v rodinném kruhu. Lenka chtěla alespoň krátký obřad. „Nemusíme dělat nic velkého, ale přece ho jen tak nenecháme odvézt,“ namítla. Roman jí připomněl, že poslední opravu otcova bojleru zaplatil on a že pohřeb nebude stát pár tisíc. Lenka mu naopak připomněla léky, nákupy a benzín, které nikdy nepočítala. Během několika minut už neřešili pohřeb. Řešili, kdo se o otce staral víc.
Obálka měla napsaná jejich jména
Pracovnice, která do té doby jejich výměnu poslouchala spíš mlčky, se na chvíli zarazila. Zeptala se na celé otcovo jméno a datum narození, něco zkontrolovala v počítači a potom odešla do vedlejší kanceláře. Vrátila se s obyčejnou světle hnědou obálkou. Na přední straně bylo propiskou napsáno „Lenka a Roman“. Rukopis poznali oba okamžitě.
„Váš tatínek tady byl někdy na jaře,“ vysvětlila žena. Přišel prý několik týdnů poté, co byl na pohřbu svého bývalého kolegy. Vyptával se na ceny kremace, malého obřadu i uložení urny do hrobu. Nakonec požádal, zda může nechat několik pokynů pro děti. Zároveň složil zálohu na pohřeb, protože nechtěl, aby jednou všechno platily ze svého.
Roman si nejdřív myslel, že jde o omyl. Otec se totiž o žádné návštěvě pohřební služby nikdy nezmínil. Lenka obálku otevřela a našla v ní krátký ručně psaný dopis, kopii dokladu o zaplacené záloze a fotografii jedné urny z katalogu. Josef si vybral jednoduchou tmavě modrou, která stála o něco víc než ta, nad níž se před chvílí dohadovali. Nebyla luxusní ani nápadná. Prostě se mu líbila.
Otec věděl, o čem se budou hádat
Dopis byl napsaný přesně tak, jak Josef mluvil. Bez velkých slov a bez dlouhého loučení. Napsal dětem, že žádný velký pohřeb nechce, ale zároveň nechce, aby všechno odbyly jen proto, že se začnou přít o peníze. Přál si krátké rozloučení, urnu, kterou si označil, a uložení do hrobu k jejich matce. Nájem hrobového místa měl navíc několik let dopředu zaplacený.
„Takže on to věděl,“ řekla Lenka a položila dopis na stůl. Roman se krátce zasmál, ale spíš rozpačitě. „Samozřejmě že věděl. Celý život věděl nejlíp, co uděláme,“ odpověděl. Ani jednomu nebylo příjemné číst, že otec jejich hádku v podstatě předpověděl. Přesto jim tím vyřešil většinu rozhodování, které ještě před chvílí vypadalo jako začátek dalšího rodinného sporu.
Záloha nepokryla úplně všechno, ale většinu nákladů ano. Sourozenci doplatili každý stejnou část a místo několika velkých věnců objednali jednu květinovou vazbu. Na obřad přišlo čtrnáct lidí. Několik otcových bývalých kolegů, dvě sousedky, příbuzní a jeho děti s rodinami. Nebylo to okázalé rozloučení, ale ani rychlé vyřízení povinnosti, kterého se Lenka při první návštěvě pohřební služby obávala.
Po pohřbu zůstala ještě jedna věc
Po uložení urny do rodinného hrobu šli Lenka s Romanem společně k autům. Několik minut se bavili jen o praktických věcech, co udělat s otcovým bytem a kdy začnou třídit jeho věci. Staré spory nezmizely a ani jeden neměl potřebu předstírat, že se mezi nimi nic nestalo. Roman ale nakonec přiznal, že za otcem poslední měsíce jezdil málo i proto, že každá návštěva končila výčitkami, proč bydlí tak daleko. Lenka zase poprvé řekla, že jí otcova péče občas lezla na nervy a že bratrovi některé věci vyčítala víc, než bylo fér.
O několik dní později dostala od Romana fotografii rodinného hrobu. Zastavil se tam cestou z pracovní schůzky, uklidil staré listí a přinesl novou svíčku. Pod fotografii napsal jen, že příště koupí květiny ona. Lenka mu odpověděla, že platí. Obálku od otce si nechala doma mezi jeho doklady. Ne proto, že by v ní bylo nějaké velké poslední poselství, ale protože přesně vystihovala člověka, kterým Josef byl. I vlastní pohřeb si raději zařídil předem, než aby nechal své dvě děti hádat se u katalogu nad tím, kdo zaplatí o pár tisíc korun víc.
Zdroje: autorský text
