Článek
Každý večer se opakuje stejná scéna. Uložím Adámka do postýlky, pošeptám mu, že má krásně spát, a chystám se na chvíli ticha, které po celém dni tolik potřebuji. Jenže sotva zhasnu lampičku, zpod okna se začne valit kouř. Ne nejistý obláček, ale těžký, štiplavý smrad, který se zahryzne do závěsů, do povlečení a hlavně do vzduchu, který můj syn dýchá.nZpočátku jsem jen zavírala okna a doufala, že to přejde. V létě to ale znamenalo sedět v přehřáté místnosti a sledovat, jak se dítě převaluje v potu. A pokaždé, když soused vyšel na balkon, cítila jsem tupý tlak v hrudi, něco mezi bezmocí a vztekem. On si tam dole stojí, užívá si cigaretu a vůbec netuší, že o pár metrů výš jeho zvyk někomu krade klidné večery.
Začalo to být osobní
Jednoho dne jsem Adámka slyšela kašlat víc než obvykle. Seděla jsem u postýlky, držela ho za ruku a sledovala, jak se jeho malá hrudník snaží nadechnout. V tu chvíli jsem cítila, jak mi tělem projede vlna, kterou jsem neznala. Už to nebyla jen nepříjemnost. Už to nebylo jen o pohodlí. Šlo o něho.
Soused kouřil na balkoně každý večer, vždy ve stejnou dobu, jako by to byl nějaký rituál. Viděla jsem ho přes zábradlí, jak se opírá o madlo a vyfukuje kouř vzhůru. Možná si ani neuvědomuje, kde má kdo okna a co všechno se může odehrávat jen pár metrů nad jeho hlavou. Ale já to vím. Každý jeho nádech a výdech mi připomínal, že jsem v téhle situaci uvězněná.
Marné pokusy o domluvu
Zkoušela jsem to přes den, když jsem ho potkala na chodbě. Usmála jsem se, pozdravila a opatrně se zeptala, jestli by mohl zvážit, že by večer kouřil spíš na opačné straně balkonu, aby kouř nešel přímo do našeho pokoje. Jen pokrčil rameny a odpověděl, že každý má přece právo kouřit na svém balkoně. Ten tón byl lhostejný, jakoby říkal, že jeho pohodlí je důležitější než vzduch, který dýchá moje dítě.
Ten den jsem si uvědomila, že domluva asi nebude stačit. Žádná snaha o slušnost nepohnula ani jediným vláknem jeho pochopení. A já už nechci být ta, která mlčí a přizpůsobuje se, protože se bojí dělat problémy. Problém už tu totiž dávno je.
Tentokrát to nenechám být
Vím, že existují pravidla domu, která zakazují nadměrné obtěžování sousedů zápachem. Vím i to, že v určitých případech se dá situace řešit přes správce nebo společenství vlastníků. Nechci vyvolávat konflikt, ale chci, aby můj syn mohl spát v čistém vzduchu. Chci, aby jeho pokoj voněl dětským pudrem a hračkami, ne cigaretami někoho, kdo nedokáže přemýšlet s ohledem na ostatní.
Stojím u otevřeného okna a znovu sleduji, jak se večerní kouř zvedá vzhůru. Je to přesně ten moment, kdy cítím, že už není cesty zpět. Už nebudu čekat, až to přejde. Už nebudu jen zavírat okna a doufat. Udělám krok, který jsem měla udělat dávno. Tentokrát mu to nenechám projít. A poprvé po dlouhé době mám pocit, že chráním nejen sebe, ale hlavně svého syna.
