Článek
Když jsem otevřela dveře, ještě jsem netušila, co se vlastně děje. Stál tam soused z prvního patra, muž, kterého jsem dřív potkávala jen na schodech. V ruce držel papírek a tvářil se vážně, skoro jako by přišel vybrat nájem. Začal mluvit o tom, že se v domě snaží udržet dobrou atmosféru a že se společné posezení pořádá už několik měsíců. Mluvil o tom způsobem, jako by to byla oficiální povinnost každého z nás. Nechápala jsem, kam tím míří. Poslední týdny jsem byla spíše doma, starala se o práci a o to málo volného času, co mi zbýval. Na schůzky s domovní komunitou jsem neměla myšlenky. Vysvětlila jsem mu, že jsem na posezení byla dvakrát a že jsem se pokaždé snažila přinést něco malého. Usmál se jen koutkem úst, jako by slyšel výmluvu.
Podivná žádost, která nedávala smysl
Když mi řekl, že se přispívá každý měsíc částkou, kterou měli stanovenou sousedé někde na papírku, na chvíli jsem oněměla. Nebylo to málo. Zeptala jsem se ho, proč bych měla dávat peníze za něco, čeho se účastním jen výjimečně, a ještě jen tehdy, když mám čas. Chvíli mlčel a pak s povzdechem poznamenal, že prý jde o společný fond a všichni by se měli zapojit. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v nějakém zvláštním spolku, o kterém jsem nikdy neslyšela. V domě sice pár lidí občas posedí venku u grilu, ale nikdy z toho nedělali povinnost. Najednou se přede mnou objevil požadavek, který neměl logiku, a já začala přemýšlet, o co tu doopravdy jde.
Soused se začal tvářit, jako bych ho urazila
Když jsem mu klidně řekla, že na posezení nechodím pravidelně a že jsem tam byla jen dvakrát, změnil se mu výraz. Připadal mi najednou skoro dotčený, jako by šlo o osobní útok. Řekl, že je přece hezké podporovat sousedské vztahy a že nechce, aby to odcházelo jen z kapsy těch, kteří se o to snaží. Jeho tón byl přísnější než na začátku a já jsem si uvědomila, že to není přátelská žádost, ale tlak. Stáli jsme tam na chodbě v tichu, které trvalo déle, než bylo příjemné. Nechtěla jsem se s ním hádat, ale zároveň jsem nehodlala přispívat na něco, co nebylo domluvené se všemi a co evidentně vzniklo jen v hlavách dvou nebo tří lidí.
Začala jsem zjišťovat, jak to doopravdy je
Když odešel, nedalo mi to. Zeptala jsem se dvou sousedek v domě, jak to mají s příspěvky. Obě se tvářily překvapeně a řekly mi, že o žádném poplatku nikdy neslyšely. Jedna z nich se dokonce smála, že je ráda, že se někdo stará o grilování, protože sama na to energii nemá, ale že by ji v životě nenapadlo za to platit. V tu chvíli mi bylo jasné, že soused nebyl pověřený domem ani komunitou. Prostě si vytvořil vlastní pravidla a snažil se je prosadit. Možná mu došly peníze na nákupy pro celou partu nebo ho mrzelo, že se do organizace zapojuje jen on. Ale způsob, jakým to zkusil vyřešit, byl prostě špatný.
Rozhodnutí, za kterým si stojím
Když jsem ho další den potkala, pozdravila jsem ho a klidně jsem mu sdělila, že jsem si věc ověřila u ostatních. Přispívat nebudu, protože jsem se na ničem takovém nepodílela a nepovažuji to za spravedlivé. Tvářil se znovu dotčeně, ale už neřekl ani slovo. Od té doby je na chodbě ticho. Možná se mě snaží ignorovat, možná přemýšlí, jak to celé vzít zpět. Já však vím, že jsem se zachovala správně. Účast na sousedských setkáních má být dobrovolná, ne povinnost podpořená finančním tlakem. A pokud někdo chce, aby mu lidé přispívali, měl by to říkat narovinu, ne se ohánět neexistující dohodou.
