Článek
Když jsem se před měsícem nastěhovala do nového bytu, byla jsem ráda za každý drobný projev laskavosti. Neznala jsem tu nikoho, všechno bylo nové a trochu cizí a já byla vděčná, že mám alespoň pocit, že lidé v domě jsou přátelští. Hned první týden jsem si všimla, že pošta neleží ve schránce, ale u mých dveří. Nepřišlo mi to zvláštní. Možná měl cestu kolem, možná viděl, že se stěhuji, a chtěl pomoci. Vzala jsem to jako hezké gesto a dál tomu nepřikládala význam.
Čas plynul a on pokračoval. Každé ráno jsem otevřela dveře a tam byla hromádka dopisů. Občas k nim přidal poznámku, že přišlo něco důležitého. Začínalo mě to trochu udivovat, protože k bytu neměl žádný vztah. Byl starší, bydlel hned naproti a vždy působil jako tichý a nenápadný člověk. Nikdy se moc nezapojoval do hovoru, jen se lehce usmál a šel dál. Přesto jako jediný z domu věděl, kdy přesně mám nové zásilky.
Jednoho dne jsem přišla domů o něco dřív než obvykle. Zrovna jsem zamykala kolo ve sklepě, když jsem zaslechla zvuky na chodbě. Nejdřív jsem si myslela, že někdo jen odnáší odpadky. Ale když jsem otevřela dveře do patra, stál tam on. V ruce držel moje dopisy a zjevně netušil, že se vrátím tak brzy. Trhl sebou, skoro až provinile, a položil papíry na rohož. Něco zamumlal a rychle zmizel do svého bytu.
V tu chvíli jsem v sobě cítila zvláštní neklid. Až příliš dobře věděl, kdy nejsem doma. Všechno načasoval. Můj čas příchodu i odchodu měl evidentně v malíčku. Tehdy jsem si uvědomila, že celou dobu ví daleko víc, než dává najevo. Začalo mi docházet, že jeho vlídnost nemusí být jen neškodná laskavost.
Další den jsem se rozhodla počkat si na chodbě, abych viděla, co přesně dělá. Schovala jsem se za roh a dívala se, jak přichází od schránek. V ruce měl moje dopisy. Ne pro všechny, jen pro mě. Rozhlédl se, jestli někdo nejde, a pak si přiložil jednu obálku blíž k očím. Nestihl ji otevřít, ale bylo jasné, že se snaží přečíst, co je napsané jako odesílatel. Stála jsem zkamenělá a nedokázala uvěřit tomu, co vidím.
Vyšla jsem ze svého úkrytu a zeptala se ho přímo, proč to dělá. Znejistěl, přitiskl si dopisy k hrudi a chvíli mlčel. Pak z něj pomalu vypadlo, že chtěl vědět, jestli jsem v pořádku. Tvrdil, že mě vídá chodit pozdě domů a zdála jsem se mu unavená. Prý mu připadalo, že žiju sama, a tak chtěl mít jistotu, že se mi nic nestalo. Tvrdil, že to je jen starostlivost. Ale jeho výraz říkal něco jiného.
Nebyla jsem schopná odpovědět. Věděla jsem, že nejde o náhodné dobré skutky. Celou dobu sledoval můj režim, věděl, kdy jsem doma a kdy ne. Měl přehled o tom, od koho mi chodí dopisy a jak často. Ten okamžik mě doslova zamrazil. Když viděl, že jsem pochopila, sklopil hlavu a rychle odešel zpět do svého bytu.
Od toho dne už mi poštu nenosí. Teď končí tam, kde má, ve schránce. Jenže i tak cítím, že tím to neskončilo. Kdykoli jdu po chodbě, slyším za dveřmi tiché kroky. Občas zahlédnu, jak kukátkem sleduje, kdo jde kolem. Tvrdil, že jen pomáhal. Ale ve skutečnosti byla jeho pomoc cestou, jak nenápadně proniknout do mého soukromí.
Dnes už se zamykám hned po příchodu a schránku kontroluji sama. Věci, které mi dřív připadaly jako vlídná gesta, teď vidím jinak. Jsem opatrnější a dávám si pozor. Ne proto, že bych někomu nevěřila, ale protože vím, že i to, co vypadá nevinně, může ve skutečnosti skrývat něco, co člověk nechce vědět.
