Článek
Jenže ten klid netrval dlouho. Zkazila ho jedna jediná zpráva, která mi změnila pohled na člověka, o němž jsem si myslela, že je jen trochu zvláštní.
Nevinné sousedství
V paneláku nás bylo jen pár, většina lidí se znala od vidění. Soused z vedlejšího bytu, pan Marek, byl takový ten typ, co se snaží být milý. Nabízel, že mi pomůže s taškami, párkrát se ptal, jestli nechci donést poštu. Přišlo mi to jako obyčejná sousedská zdvořilost. Byl asi o dvacet let starší, trochu samotář, ale neškodil. Občas jsme se potkali na chodbě a prohodili pár slov. Nikdy mě nenapadlo, že by za tím mohlo být něco víc. Jenže jednoho večera mi přišla zpráva, kterou jsem rozhodně neměla dostat já.
Seděla jsem u počítače, když mi pípnul telefon. Neznámé číslo, ale text mi hned vyrazil dech. Stálo tam: „Máš krásné vlasy, když spíš. Škoda, že ses otočila.“
Zírala jsem na to několik minut. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo bát. Byla to nějaká špatná hra? Napsala jsem jen: „Kdo jste?“ Odpověď přišla skoro okamžitě. „Promiň, to mělo být pro někoho jiného.“ Jenže číslo jsem si uložila a když jsem se podívala do domovního seznamu, srdce mi ztuhlo. Patřilo sousedovi Markovi.
Najednou mi nebylo dobře
Ten večer jsem měla zvláštní pocit. Všimla jsem si, že jeho balkon je přesně naproti mému. Žaluzie jsem nikdy nestahovala, protože jsem se v bytě cítila bezpečně. Teď jsem poprvé měla chuť všechno zavřít a zamknout. Dlouho jsem přemýšlela, jestli si to jen nenamlouvám. Možná to opravdu byla omylem poslaná zpráva. Jenže druhý den ráno jsem našla u dveří hrnek s kávou a vzkazem: „Ať máš hezký den.“ Písmo bylo stejné jako v té SMS.
Začala jsem se bát. Najednou jsem slyšela každý krok na chodbě, každý zvuk z vedlejšího bytu. Když jsem šla do práce, zkoumala jsem, jestli za mnou nejde. V noci jsem se budila, protože se mi zdálo, že někdo zkouší kliku. Říkala jsem si, že přeháním. Ale pak jsem ho jednou zahlédla stát přede dveřmi mého bytu. Měl v ruce tu samou sklenici, co jsem našla u dveří před pár dny. Když si všiml, že ho vidím kukátkem, beze slova se otočil a zmizel. Toho dne jsem poprvé v životě zamkla dveře dvakrát.
Už nikdy nezůstanu v klidu
Dlouho jsem přemýšlela, jestli to řešit. Nechtěla jsem vyvolávat zbytečné scény, ani obviňovat člověka bez důkazů. Ale pak jsem si uvědomila, že nejde o pocit trapnosti, ale o bezpečí. Mluvila jsem s majitelem bytu, a ten mi pomohl vyměnit zámek. Koupila jsem i malou kameru ke dveřím. Od té doby mám klid. Soused se mi vyhýbá, a já si dám pozor, komu otevírám. Jen ten pocit jistoty, že jsem doma v bezpečí, už se nevrátil úplně.
Někdy si říkám, že to možná opravdu byla nešťastná náhoda. Ale pokaždé, když slyším klíče cinknout ve dveřích vedle, srdce se mi rozbuší. Od té doby už nikdy nenechávám otevřené dveře ani okno do noci. A když mi někdo pošle zprávu z neznámého čísla, nejdřív se raději dvakrát nadechnu, než ji otevřu. Protože vím, že klid není samozřejmost. A někdy ho ztratíte kvůli jediné větě na obrazovce telefonu.
