Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset obhajovat lásku ke svému psovi. Že budu někomu vysvětlovat, proč se starám o svého čtyřnohého přítele i ve stáří a nemoci. Ale včerejší rozhovor se sousedem mě donutil zamyslet se nad tím, jak rozdílně lidé vnímají vztah ke zvířatům.
Můj Rex je se mnou už třináct let. Prošli jsme spolu vším - rozvodem, stěhováním, smrtí mých rodičů. Byl to vždycky on, kdo mi olizoval slzy a dával mi důvod vstát ráno z postele. Teď je starý, má artritidu a problémy s ledvinami. Potřebuje pomoct při chůzi do schodů, časté venčení a drahou speciální stravu.
„Proč se s tím trápíš?“ zeptal se mě včera soused Karel, když viděl, jak Rexovi pomáhám do schodů. „Víš, kolik tě to stojí peněz? A ten čas… Ve tvém věku bys měla cestovat, užívat si života. Ne se starat o nemocného psa.“
Jeho slova mě zasáhla jako facka. Jak mu mám vysvětlit, že Rex není jen pes? Že je to člen rodiny? Že když se na mě dívá svýma hnědýma očima plnýma důvěry, nemohu ho zklamat?
„A co bys dělal ty?“ zeptala jsem se ho. Jeho odpověď mě šokovala ještě víc. „Já bych ho dal uspat. Je to přece jen zvíře. Proč si komplikovat život?“
Jen zvíře. Ta slova mi zní v hlavě celý den. Pro Karla je pes věc, kterou když doslouží, vyhodíte. Pro mě je Rex partner, přítel, který mi dal tolik lásky, že mu to nemůžu nikdy splatit.
Ano, péče o nemocného psa není jednoduchá. Vstávám v noci, když potřebuje ven. Každý měsíc utrácím tisíce za léky a veterináře. Upravila jsem byt, aby se mu lépe chodilo. Změnila jsem svůj životní rytmus podle jeho potřeb.
Ale když vidím, jak se i přes bolest snaží zvednout, když přijdu domů, jak se raduje z každé procházky, i když je krátká, vím, že to stojí za to. V jeho očích vidím vděčnost a lásku, kterou mi žádná dovolená nebo užívání si života nemůže nahradit.
Karel není jediný, kdo nechápe moje rozhodnutí. Sestra mi říká, že jsem blázen, že utrácím peníze za „umírajícího psa“. Kolegyně v práci nechápou, proč si nekoupím mladého a zdravého. Jako by šlo psa vyměnit jako porouchanou pračku.
Možná jsem opravdu blázen. Blázen, který věří, že láska a věrnost se nedá měřit penězi. Že když si vezmete do rodiny zvíře, je to závazek na celý jeho život - i když ten život není vždycky jednoduchý.
Rex už neběhá jako dřív. Už neskáče radostí, když vidí míček. Ale pořád má v sobě tu jiskru života. Pořád se těší na každý den. A dokud to tak bude, budu při něm stát. Budu mu pomáhat do schodů, budu vstávat v noci, budu utrácet peníze za léky.
Protože tohle není o komplikování si života. Je to o lásce, věrnosti a odpovědnosti. O splacení dluhu bytosti, která mi dala tolik bezpodmínečné lásky.
Když večer ležím v posteli a Rex vedle mě spokojeně oddychuje, vím, že jsem se rozhodla správně. Že žádná dovolená, žádné užívání si života nemůže nahradit ten pocit, když vám nemocný přítel olízne ruku na znamení díků.
Proto píšu tento příběh. Pro všechny, kdo se starají o staré nebo nemocné zvíře a poslouchají podobné dobré rady. Pro ty, kdo každý den bojují s nepochopením okolí. Nejste blázni. Jste lidé s velkým srdcem.
A Karlovi? Tomu vzkazuji: Možná si komplikuji život. Ale raději budu mít komplikovaný život plný lásky než jednoduchý život bez srdce.
Protože Rex není jen pes. Je to přítel, který mi dal víc, než mi kdy může dát člověk, který měří život penězi a pohodlím.
