Článek
Jenže v poslední době už to začalo být neúnosné. Každý týden jsem měla ve schránce lístek se vzkazem, že dělám rámus, ruším noční klid nebo že bydlím jako na diskotéce. Zpočátku jsem to brala s nadhledem. Všichni přece občas někomu vadíme. Říkala jsem si, že možná přeháním, že starším lidem může připadat hlasitá i televize nebo hudba v běžné hlasitosti. Jenže když mi začal klepat na dveře i v devět večer, že prý „už zase dupeme“, začala jsem být nervózní.
Neustálé výčitky a strach otevřít dveře
Bydlím sama s dcerou. Je jí pět let, a i když je živé dítě, rozhodně neskáče po bytě jako klokan. Každý večer chodí spát v osm, televizi máme ztlumenou, a hudbu si pouštím jen občas, když uklízím. Přesto si soused stěžoval dál. Tvrdil, že slyší bouchání, dupání, posouvání nábytku.
Začala jsem být opatrná. Dceři jsem zakazovala běhat, i když jsem věděla, že dělá méně hluku než sousedův pes. Sama jsem se bála pustit pračku po deváté, aby mi zas nezvonil u dveří. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním bytě.
Když se jednou ozval znovu, tentokrát kvůli tomu, že prý příliš hlasitě vysávám. Došla mi trpělivost. Ale místo hádky jsem se rozhodla zjistit, co za tím vším je.
Nečekané zjištění
Pár dní na to jsem potkala paní z vedlejšího bytu, která se na mě opatrně usmála. Zeptala se mě, jak to zvládám s panem Novákem. Nechápala jsem, proč se ptá, a tak mi vysvětlila, že nejsem jediná, kdo si vyslechl jeho výčitky. Stěžuje si prý na všechny. Na děti nad sebou, na manžele pod sebou, dokonce i na výtah, který podle něj „dělá hluk schválně“.
Byla jsem v šoku. Najednou mi to začalo dávat smysl. Nebylo to o mně ani o mé dceři, ale o něm. Cítila jsem směs úlevy a lítosti. Člověk, který si pořád stěžuje, většinou nebývá spokojený sám se sebou.
Jenže ten pravý důvod jsem se dozvěděla až později. Když jsem jednoho dne šla domů, zaslechla jsem, jak se pan Novák hádá s někým po telefonu. Zněl zoufale. Mluvil o tom, že od té doby, co mu zemřela manželka, nesnese ticho. Že když je úplně klid, slyší ji a pak ho to rozbolí natolik, že se musí na něco soustředit. A tím „něčím“ jsme byli my.
Přestala jsem se omlouvat
V tu chvíli jsem pochopila všechno. Ten muž nebyl zlý. Jen osamělý, ztracený a neschopný zvládnout prázdnotu, která mu zůstala. Ticho ho bolelo víc než jakýkoli hluk. A každý zvuk z našeho bytu mu připomínal, že život kolem něj pokračuje, zatímco ten jeho se zastavil.
Od té doby jsem se na něj dívala jinak. Neomlouvala jsem se už pokaždé, když zaklepal. Místo toho jsem se zeptala, jestli nepotřebuje něco nakoupit nebo jestli si nechce na chvíli popovídat. Ze začátku se tvářil podrážděně, ale později si na moje pozdravy zvykl. Dokonce mi jednou donesl čokoládu pro malou s tím, že „už se tolik nezlobí“.
Hluk jsem přestala řešit. Dceři jsem dovolila si hrát, smát se, být dítětem. Když jsem pochopila, že naše „dupání“ není problém, ale jen odraz jeho samoty, spadl mi obrovský kámen ze srdce.
Život v paneláku není o zdech, ale o lidech
Často přemýšlím, kolik takových „pana Nováků“ kolem nás žije. Lidé, kteří se zdají být nepříjemní, ale uvnitř jsou jen zranění. Možná bychom se měli častěji ptát proč, než začneme bránit. Ne všichni křičí proto, že chtějí ublížit. Někteří prostě jen potřebují, aby si jich někdo všiml.
Když se dnes v domě potkáme, kývne mi na pozdrav. Už mi nevyčítá hluk, ani nevhazuje vzkazy do schránky. Jen se občas zeptá, jak se daří dceři. Možná jsem mu trochu pomohla, možná si pomohl sám. Ale já jsem se díky tomu naučila jedno. Ne vždycky musíme brát kritiku osobně. Někdy stačí jen pochopit, že za stížností se skrývá ticho, které bolí víc než rámus z vedlejšího bytu.
