Článek
První adventní neděli jsem stála u okna a dívala se, jak sousedé vykládají z auta krabice s obřími hračkami. Elektrická autíčka, herní konzole, panenky, které mluví a zpívají. Všechno pečlivě schované, aby to děti neviděly dřív než pod stromečkem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že u nás doma bude letošní Vánoce úplně jiná atmosféra. Ne proto, že bychom si nemohli dovolit dárky. Ale proto, že si moje dcera přeje něco, co se koupit nedá. Když jsem se jí zeptala, co by chtěla napsat Ježíškovi, dlouho přemýšlela. Pak se na mě podívala a řekla, že by chtěla, abych byla víc doma. Ne unavená, ne myšlenkami pořád v práci. Prostě doma s ní.
Když práce zachraňuje cizí, ale bere čas vlastním
Pracuji jako lékařka v nemocnici. Miluji svou práci, i když mě stojí hodně sil. Směny jsou dlouhé, služby nekonečné a únava se často táhne až domů. Přicházím večer, kdy už je dcera po koupání, s pohádkou rozkoukanou jen napůl, protože čekala, jestli to dnes stihnu dřív. Někdy sedím u její postele a poslouchám, jak mi vypráví o dni ve školce. Přikyvuji, ale v hlavě mi běží pacienti, výsledky vyšetření, rozhodnutí, která jsem musela udělat. Vím, že mě potřebuje plně přítomnou. A přesto se mi to často nedaří.
Na hřišti se maminky baví o tom, co letos koupily dětem. Jedna mluví o drahém tabletu, druhá o značkovém oblečení. Poslouchám a mlčím. Ne proto, že bych jim to záviděla. Ale proto, že vím, že moje dcera by klidně všechny ty věci vyměnila za obyčejné odpoledne, kdy bychom spolu pekly cukroví nebo šly na procházku bez spěchu. Někdy mám pocit, že se svět zbláznil. Jako by láska musela mít cenovku a pozornost se dala nahradit krabicí zabalenou v lesklém papíře. Jenže děti to vidí jinak. Ony cítí nepřítomnost mnohem silněji než nedostatek věcí.
Pocit viny, který si nosím domů
Jsou dny, kdy si říkám, že to dělám pro ni. Že pracuji tolik hodin, abychom se měly dobře, abych jí zajistila bezpečí a budoucnost. A pak přijde večer, kdy mi řekne, že mě celý den čekala. V tu chvíli se všechny racionální argumenty rozpadnou. Cítím vinu. Ne hlasitou, ale tichou, vytrvalou. Sedí se mnou u stolu, když večeříme. Leží vedle mě, když nemohu usnout po náročné službě. Připomíná mi, že čas je to nejcennější, co jí dávám a zároveň to, čeho má ode mě nejméně.
Letos neřeším, jestli bude pod stromečkem dost dárků. Řeším, jestli si dokážu vzít volno. Jestli si zvládnu nastavit hranice v práci, která si bere víc, než kolik člověk někdy může dát. Nechci, aby si moje dcera pamatovala jen to, že jsem byla pořád pryč. Možná nemůžu změnit všechno hned. Ale můžu začít malými kroky. Vypnout telefon. Odejit z práce včas alespoň občas. Sednout si k ní na zem a stavět kostky, i když jsem unavená. Protože žádná luxusní hračka nenahradí pocit, že máma je opravdu doma. Ne jen tělem, ale i srdcem.
