Článek
Dům, který nikdo nechtěl
Byl to dům z padesátých let, s popraskanou fasádou, starými okny a střechou, která sotva držela. Ale měl duši. Já v něm viděla potenciál, manžel zase výzvu. Když jsme řekli, že si většinu oprav uděláme sami, lidé kolem nás si klepali na čelo. „Na tohle potřebujete firmu,“ slyšeli jsme ze všech stran. Jenže rozpočet byl jasný po koupi domu nám na rekonstrukci moc nezbylo.
Rozhodli jsme se, že to zkusíme vlastníma rukama. Po večerech jsme studovali videa, radili se s tátou, který byl celý život zedník, a postupně se pouštěli do práce. Každý víkend jsme trávili na stavbě místo výletů, kina nebo dovolené. Byli jsme unavení, špinaví, ale spokojení, že to zvládáme.
Posměšky přes plot
Naši sousedi, kteří žili v novostavbě hned vedle, si často neodpustili ironické poznámky. Viděli nás, jak mícháme beton, taháme pytle s cementem a večer svítíme baterkami, když natahujeme sítě na fasádu. „To vám stejně spadne,“ slyšela jsem jednou přes plot. Nebo: „Takhle se to přece nedělá.“ Vždycky mě to bodlo, ale dělala jsem, že to neslyším.
Byly chvíle, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Když nám po dešti zatekl sklep nebo když se nám nepovedla první vrstva omítky. Seděla jsem tehdy na hromadě cihel a brečela. Manžel mě objal a řekl: „Neboj, za rok se tomu budeme smát.“ V tu chvíli jsem tomu moc nevěřila.
Každý hřebík měl svůj příběh
Trvalo to dva roky. Dva dlouhé roky, kdy jsme každý víkend a každý volný den dělali na domě. Všechno jsme si plánovali sami od elektroinstalace až po kuchyňskou linku, kterou jsme sestavovali po nocích. Pomáhali nám přátelé, rodina, občas někdo přinesl oběd nebo jen povzbuzení.
Nejtěžší byla zima, když jsme topili v provizorních kamnech a v obýváku bylo sotva patnáct stupňů. Ale i tehdy jsme se smáli. Protože ten dům byl náš. Každý hřebík, každá dlaždička měla svůj příběh.
Den, kdy se všechno změnilo
Když jsme konečně dokončili fasádu, kolemjdoucí se začali zastavovat. Lidé, kteří se dřív smáli, teď říkali, že to máme hezčí než většina novostaveb. Jednoho dne přišla i sousedka, která dřív nejvíc komentovala naši práci. Stála u branky, chvilku se rozhlížela a pak řekla: „Musím uznat, že jste to zvládli. Vypadá to skvěle.“
Byl to zvláštní pocit. Ne z pomsty, ale z hrdosti. Nešlo jen o ten dům, ale o to, že jsme se nevzdali. Že jsme si dokázali něco, co ostatní považovali za nemožné.
Konečně doma
Dnes sedávám na terase, dívám se na naši zahradu a cítím klid. Všechna ta dřina, všechny hádky, únava i pochybnosti za to stály. Někdy mám pocit, že ten dům dýchá s námi. Že nám rozumí, protože ví, kolik úsilí a lásky jsme do něj vložili.
Sousedi už si dávno přestali dělat poznámky. Naopak se nás občas chodí ptát na radu. A já se jen usmívám. Protože vím, že to nejcennější, co ten dům má, nejsou nové cihly ani okna. Ale ten příběh, který jsme do něj otiskli.
