Článek
Sousedku znám roky. Bydlí o patro níž, má dvě malé děti a manžela, který je podle jejích slov pořád v práci. Potkávaly jsme se na chodbě, občas jsme spolu prohodily pár vět u schránek, někdy jsme si pohlídaly děti. Nebyly jsme kamarádky, spíš takové ty známé z domu, které o sobě vědí dost na to, aby si popřály hezký den.
Jedno odpoledne zazvonila u dveří. Vypadala unaveně, měla kruhy pod očima a nervózně si pohrávala s rukávy mikiny. Bez dlouhých okolků mi řekla, že se ocitla v těžké situaci a jestli bych jí nemohla půjčit pár tisíc na děti. Prý se jí sešlo víc výdajů najednou a manželova výplata má přijít až za týden.
Nečekaná prosba, kterou jsem neodmítla
Nejsem typ, který by bez rozmyslu půjčoval peníze, ale tehdy mi jí bylo líto. Mluvila o kroužcích, školních pomůckách a o tom, že nechce, aby to děti pocítily. Přesně ty věty, které člověku nedají spát. Řekla jsem si, že pár tisíc mě nezruinuje a že se mi to vrátí. Peníze jsem jí dala a ona mi několikrát děkovala, skoro až přehnaně. Pak se několik týdnů nic nedělo. Občas jsme se pozdravily, ale o půjčce nepadlo ani slovo.
Připisovala jsem to studu nebo prostě tomu, že to teď neřeší. Až jednou mi napsala zprávu, jestli se může stavit na kávu. Souhlasila jsem a nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlela. Přišla usměvavější než minule. Děti byly u babičky, ona měla čas a náladu si povídat. Seděly jsme u kuchyňského stolu a já si všimla něčeho, co mě okamžitě vytrhlo z konverzace. Na ruce měla hodinky, které jsem velmi dobře poznávala.
Detail, který mi nedal spát
Nešlo o obyčejné hodinky. Byly značkové, elegantní a na první pohled drahé. Přesně takové, jaké si kupují lidé, kteří nepočítají každou korunu. Snažila jsem se tvářit normálně, ale v hlavě mi začal běžet nepříjemný film. Ještě před pár týdny tvrdila, že nemá peníze ani na základní věci pro děti. Neptala jsem se hned. Pokračovala jsem v rozhovoru, ptala se na děti, na práci, na manžela. Ale oči mi pořád utíkaly k jejímu zápěstí.
Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se, kde tak krásné hodinky sehnala. Zasmála se a řekla, že je dostala jako dárek. Prý jen tak, pro radost. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nešlo ani tak o peníze, ale o pocit, že mi někdo neříká pravdu. Pokud má někdo na luxusní dárky, proč si půjčuje na děti od sousedky z domu. Snažila jsem se to v sobě nějak srovnat, ale nepříjemný pocit sílil.
Otázky, které zůstaly bez odpovědi
Po jejím odchodu jsem si sedla na gauč a přemýšlela. Možná jsem to špatně pochopila. Možná ty hodinky nejsou tak drahé, jak se zdají. Možná jsem přehnaně podezřívavá. Jenže ten obraz se mi neustále vracel. Její zoufalá prosba a pak lesklý doplněk na ruce. Další dny jsem ji potkávala na chodbě a začala si všímat i jiných věcí. Nová kabelka, upravené nehty, vlasy od kadeřníka.
Všechno samo o sobě nevinné, ale dohromady to vytvářelo obraz, který se mi nelíbil. Peníze mi stále nevrátila a téma půjčky raději obcházela. Nakonec jsem si uvědomila jednu věc. Ne každý příběh, který nám někdo vypráví, je celý. A ne každá prosba o pomoc je tak čistá, jak se na první pohled zdá. Peníze možná ještě někdy uvidím, možná ne. Ale lekci, kterou jsem si z toho odnesla, mi už nikdo nevezme. Od té doby jsem opatrnější a víc naslouchám tomu, co se skrývá mezi řádky.
