Článek
„Musím zjistit pravdu,“ říkala jsem si, když jsem si kupovala sledovací zařízení. Netušila jsem, že moje posedlost odhalit Honzovu nevěru mě dovede až na policejní stanici. Že se z normální ženy stane stalkerka, která skončí s pouty na rukou.
Pár pozdních příchodů z práce, nové košile, více času na telefonu. Klasické příznaky nevěry. Místo abych s ním promluvila, začala jsem ho sledovat. Nejdřív jen kontrola mobilu, když spal. Pak sledování jeho polohy přes aplikaci. Nakonec jsem mu dala štěnici do auta.
„Kde jsi byl?“ ptala jsem se každý večer, i když jsem přesně věděla jeho trasu. „V práci,“ odpovídal. A já v hlavě počítala každou jeho lež. Každou minutu, kterou strávil jinde, než říkal. Zapisovala jsem si všechno do deníku – časy, místa, podezřelé situace.
Moje posedlost rostla. Založila jsem si falešné účty na sociálních sítích, abych mohla sledovat jeho známé. Fotila jsem ho tajně na ulici. Dokonce jsem si najala soukromého detektiva, který mi dodával další „důkazy“ - fotky z restaurací, záznamy hovorů.
„Jsi v pořádku?“ ptali se mě přátelé. Nevěděli, že spím jen pár hodin denně, že jím jen když musím, že žiji jen pro to odhalení. Má posedlost se stala silnější než já sama.
Pak přišel ten osudný den. Sledovala jsem ho do fitness centra, kde podle mě měl schůzku s milenkou. Vloupala jsem se do jeho skříňky, abych našla důkazy. Místo toho jsem našla policii, kterou zavolal vyděšený personál.
„Máte právo nevypovídat,“ slyšela jsem, když mi nasazovali pouta. V tu chvíli mi došlo, jak daleko jsem zašla. Jak jsem se z normální ženy stala posedlou stalkerkou.
Honza nepodal trestní oznámení, ale dostal soudní zákaz přiblížení. „Potřebuješ pomoc,“ řekl mi při posledním setkání. „To, co děláš, není normální.“ A měl pravdu. Nebyla jsem normální. Byla jsem nemocná svojí posedlostí.
Dnes, po roce terapie, vidím věci jinak. Vidím, jak moje nejistota a strach ze ztráty přítele přerostly v něco nebezpečného. Jak jsem ve snaze ochránit vztah zničila nejen jeho, ale i sebe.
Pro všechny, kdo se ocitli v podobné situaci. Kdo cítí nutkání kontrolovat, sledovat, odhalovat. Protože ta hranice mezi starostí a posedlostí je tenká. A překročit ji je mnohem snazší, než si myslíte.
A Honzovi? Tomu bych chtěla říct promiň. Za všechno to sledování, kontrolu, narušování soukromí. Nebyla to jeho nevěra, co zničilo náš vztah. Byla to moje posedlost ji dokázat.
Dnes vím, že láska není o kontrole. Není o sledování a sbírání důkazů. Je o důvěře. A když ta chybí, žádné sledovací zařízení ji nenahradí.
Takže pokud cítíte nutkání sledovat svého partnera, zastavte se. Protože ta cesta vede jen do tmy.
Zdroje: Autorský článek
