Článek
V jedné menší kavárně kousek od centra, kde se občas stavíme na kávu, když se nám podaří uprchnout z rodičovské rutiny. Místo vypadalo ideálně. Dřevěné stoly, útulný kout s dětským koutkem, pár obrázků zarámovaných na zdi, co nikdo pořádně nechápal, ale asi měly být umění.
Ale hlavně na ceduli u vstupu stálo rukou napsané: „Domácí čokoládový dort – dnes čerstvý!“ A právě kvůli němu jsme tam šli. Protože když jsme se ráno ptali syna, co by si k narozeninám nejvíc přál, neřekl žádnou hračku, žádný výlet, žádného dinosaura. Jen: „Čokoládový dort. Ale fakt hodně čokoládovej.“
Usedli jsme ke stolu. Syn si s nadšením sundal bundu, hned běžel k pastelkám a obhlížel nabídku. My jsme si dali kávu. A pak to přišlo.
„Prosím, přinesli byste nám ten domácí čokoládový dort? Je pro malého, má narozeniny,“ řekli jsme s takovým tím přehnaným úsměvem rodičů, co doufají, že všechno půjde podle plánu.
Servírka se na nás podívala trochu omluvně, trochu nejistě a pak vyslovila větu, kterou bych od ní opravdu nečekal: „Ten dort už bohužel došel.“
Došel. Slovo, které v tomto kontextu znamenalo katastrofu. Ve tváři mého syna se cosi změnilo. Něco mezi údivem, zklamáním a pokusem nezhroutit se na místě. Neřekl nic. Jen si sedl zpátky a mlčel. A my s manželkou jsme tam najednou seděli jako ti, co svému dítěti slíbili zlaté prasátko a pak ho nechali dívat se na prázdný talíř.
„Můžeme nabídnout třeba cheesecake nebo mrkvový koláč,“ navrhla servírka tiše. V očích jsme jí viděli, že ví, že to není ono. A měla pravdu. Náš syn se jen podíval dolů na ruce a pak šeptl: „Ale já jsem si přál čokoládový…“
Asi jsme měli vstát a odejít. Asi jsme měli najít jinou cukrárnu, kde ještě něco sladkého zbylo. Ale místo toho jsme tam seděli, popíjeli kávu a přemýšleli, co teď.
Pak se stalo něco, co bych nečekal. Syn vstal, vzal do ruky plastovou vidličku ze svého dětského setu, který si přinesl z koutku, položil ji na talíř, otočil se na servírku a s naprostou vážností řekl:
„Tak mi dejte aspoň svíčku. Já si něco představím.“
Nevím, kde se to v něm vzalo. Ani slzu neuronil, nic nedramatizoval. Prostě si stoupl za stůl, posadil se vzpřímeně a čekal. Servírka na něj chvíli koukala, pak beze slova odešla dozadu. Za minutu se vrátila s malou bílou svíčkou, položila ji na talíř a zapálila. A pak se mu lehce zachvěl hlas, když zašeptal: „Představuju si, že to je dort s čokoládou až do stropu.“
Ten moment by se dal popsat tisíci slovy. Ale vlastně stačilo to ticho, které následovalo. Servírka stála vedle, s očima červenýma a trochu zvlhlýma. Moje žena pevně držela hrnek s kávou, jako by jí měl dát stabilitu. A já jsem tam seděl, neschopný říct cokoliv rozumného.
Malý foukl do plamínku a zavřel oči. Pak si sedl zpátky a začal si povídat s medvídkem, kterého měl s sebou v batohu.
Servírka pak donesla talíř s několika drobnými sušenkami a řekla, že to je dárek od nich. Malý se usmál a řekl: „Ty jsou taky dobrý. Ale dort si pořád představuju.“
Když jsme odcházeli, držel jsem ho za ruku a ještě jednou se otočil k servírce, která zrovna rovná příbory na jiném stole. Jen kývla a já jí rozuměl bez slov.
Někdy si člověk uvědomí, že největší dárky nejsou věci. Ani dorty. Ale to, že máme děti, které i v pěti letech zvládnou zklamání líp než mnozí dospělí. A že jejich představivost má větší sílu než jakýkoli čokoládový dort na světě.
A vlastně… Možná právě proto to byla ta nejlepší oslava, jakou jsme kdy zažili.
