Článek
Byl to pro něj velký krok
Mému synovi je dvacet dva a poslední měsíce pořád mluvil o tom, že chce zkusit práci v zahraničí. Nejdřív jsem si říkala, že je to jen řeč, že to zase přejde. Ale čím víc o tom mluvil, tím víc bylo jasné, že to myslí vážně. Zjistil si všechno kam by mohl jet, kolik by vydělal, kde by bydlel.
Měla jsem z toho smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla pyšná, že má chuť něco dokázat, na druhou mě bodalo u srdce, že chce odjet tak daleko. Jenže rodič si musí zvyknout, že děti nezůstanou napořád doma. A tak jsem se snažila být rozumná.
Plán, který vypadal hezky
Mluvil o tom, že by jel s kamarádem z učiliště. Prý se tam pracuje na stavbách, výplata každý týden, ubytování v ceně. Znělo to až podezřele jednoduše, ale syn tvrdil, že všechno vyřídí kamarád. Že on už tam jednou byl a všechno zná.
Nechala jsem ho mluvit a snažila se nekomentovat. Jenže ve mně to vřelo. Ten kamarád, o kterém mluvil, byl totiž přesně ten typ, který přitahuje průšvihy. Znala jsem ho už dřív. Nejednou měl problémy kvůli alkoholu, vyhazovali ho z práce a jednou se dokonce dostal do potyčky s policií.
Když jsem ho potkala
Náhoda chtěla, že jsem toho kamaráda jedno odpoledne potkala. Stál před obchodem s plechovkou piva, kouřil a smál se s partou známých. Když mě uviděl, jen kývl a zeptal se, jestli už má syn koupený lístek.
V tu chvíli se mi udělalo špatně. Představila jsem si svého kluka, jak jede přes půl Evropy s někým, kdo nezná hranice odpovědnosti. Měla jsem chuť mu to rozmluvit hned, ale chtěla jsem počkat, až přijde domů.
Večer jsme si sedli k večeři a já se zeptala, jestli si je jistý, že chce jet právě s ním. Syn se ohradil, že přece není malý. Že už dávno ví, co dělá. Jenže já ho znám. Je důvěřivý, chce každému pomoct a neumí říct ne. A právě proto jsem se bála, že by ho ten kamarád mohl zatáhnout do problémů, ze kterých by se sám nedostal.
Řekla jsem mu to na rovinu, že pokud pojede s ním, tak ho nepodpořím. Že mu peníze nedám, že s tím nesouhlasím. Vstal od stolu, bouchl dveřmi a odešel do pokoje. Dlouho jsme spolu nemluvili.
Čas všechno ukázal
O pár dní později jsem se dozvěděla, že ten jeho kamarád odjel s partou jiných kluků. Za dva týdny mi někdo poslal odkaz na zprávu z internetu. Parta českých dělníků se prý dostala v Německu do problémů s nelegální agenturou, nedostali zaplaceno a museli se vrátit domů. Mezi nimi bylo i to známé jméno.
Když jsem to synovi ukázala, jen mlčel. Nepotřebovala jsem říkat „vidíš, já ti to říkala“. V očích měl všechno. Úlevu, vděk i trochu studu.
Nakonec si našel práci tady, doma. Ne ideální, ale poctivou. A i když občas znovu mluví o tom, že by chtěl zkusit svět, ví, že už si bude vybírat jinak.
Já jsem se taky naučila něco, že někdy je lepší být tou „zlou mámou“, která řekne ne, než tou, co jen přihlíží, jak se dítě spálí. Možná jsem mu tehdy zabránila udělat velkou chybu.
A i když mi to tehdy měl za zlé, dnes vím, že jsem udělala to jediné, co jsem mohla. Chránila jsem ho, dokud to ještě šlo.
