Článek
Když byl syn malý, žili jsme úplně obyčejně. Nebylo to špatné, ale ani pohodové. Počítali jsme každou korunu, dovolená byla jednou za několik let a většinu věcí jsme opravovali, dokud to šlo. Nikdy jsem si nestěžovala. Měla jsem pocit, že hlavní je rodina pohromadě a pocit jistoty, ne luxus. Syn vyrůstal v prostředí, kde se pracovalo a kde se učil vážit si věcí. Studoval, snažil se a my mu pomáhali, jak jsme uměli. Když odcházel do vlastního života, dali jsme mu, co jsme mohli. Ne proto, že bychom museli, ale proto, že jsme chtěli, aby měl lepší start než my.
Nový dům jako symbol úspěchu
Před pár měsíci nám oznámil, že si koupil nový dům. Velký, moderní, s terasou a zahradou. Byla jsem na něj pyšná. Opravdu. Viděla jsem, že se mu daří, že má stabilní práci a že si splnil sen, o kterém mluvil už dlouho. Přijeli jsme se podívat a já cítila směs radosti a zvláštního ticha. Náš život se totiž mezitím nijak dramaticky nezměnil. Žijeme pořád stejně skromně jako dřív. Manžel má zdravotní potíže, já už také nejsem v kondici, abych si přivydělávala víc. Rozpočet máme napjatý a každé nečekané vydání je problém. Nezáviděla jsem synovi, ale realita byla čím dál těžší.
Když přišla řeč na peníze, manžel se dlouho rozmýšlel. Nechtěl syna zatěžovat, nechtěl, aby to vypadalo jako nátlak nebo nárok. Nakonec sebrali odvahu a při jedné návštěvě ho požádal o příspěvek. Ne o velkou částku. Spíš o pomoc na přechodné období, než se situace trochu uklidní. Syn ztuhl. Nejdřív mlčel, pak se nadechl a jeho reakce byla ostřejší, než bych čekala. Řekl, že má své závazky, hypotéku, plány a že si nemyslí, že by měl rodiče finančně podporovat. Že si každý má nést svůj život sám. V tu chvíli jsem měla pocit, že mluví cizí člověk.
Rozčilení, které bolelo víc než odmítnutí
Nešlo ani tak o to, že by odmítl. To bych dokázala pochopit. Zabolel mě způsob. Zvýšený hlas, podrážděnost, výčitka, že jsme se prý měli lépe připravit na stáří. Jako by zapomněl, kolik let jsme se snažili, aby on žádné takové starosti neměl. Po návratu domů bylo ticho. Manžel si to vyčítal, já jsem se snažila být silná, ale uvnitř mě to hlodalo. Ne proto, že by nám syn nepomohl, ale protože mezi námi vznikla trhlina. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli jsme ho opravdu naučili tomu, co jsme považovali za důležité.
Nechci syna soudit. Vím, že dnešní doba je jiná, že tlak na výkon a úspěch je obrovský. Možná se lekl odpovědnosti, možná měl pocit, že po něm něco vyžadujeme. Přesto doufám, že časem pochopí, že jsme nežádali z rozmaru, ale z potřeby. Zatím žijeme dál tak, jak umíme. Šetříme, plánujeme a snažíme se udržet si důstojnost. A já se učím přijímat fakt, že role rodičů a dětí se někdy obrátí způsobem, na který nás nikdo nepřipravil. Možná se k tomu ještě vrátíme. A možná ne. Ale ten den mi ukázal, že i v rodině mohou vzniknout vzdálenosti, které bolí víc než jakýkoli nedostatek peněz.
