Článek
Když vám dítě nastaví zrcadlo
Neřekl to nijak zle. Nebyl drzý, nekřičel, jen tak mimochodem poznamenal, že máme pořád stejné večeře. Těstoviny, omáčky, kuře, rýže. V tu chvíli jsem se usmála, ale uvnitř se něco stáhlo. Najednou jsem slyšela všechny ty nevyřčené výčitky, které si člověk sám domyslí. Seděla jsem u stolu a přemýšlela, kolik večerů jsem strávila v kuchyni místo odpočinku. Kolik jídel jsem vařila s myšlenkou, aby byli všichni spokojení. A pak přijde jedno obyčejné konstatování a všechno se to sesype do pocitu, že vlastně nestačím.
Neodpověděla jsem mu nijak ostře. Spíš jsem mávla rukou a řekla, že příště zkusíme něco jiného. Ale ještě dlouho po večeři mi to běželo hlavou. Nešlo ani tak o jídlo, jako o ten pocit, že rutina je v očích dítěte něco špatného. Ten večer jsem otevřela lednici a koukala na známé suroviny. Najednou mi připadaly nudné i mně samotné. A možná právě to byl moment, kdy jsem si řekla, že zkusím vystoupit ze své jistoty.
Odvaha změnit zaběhlé věci
Další den jsem se stavila v obchodě a koupila věci, které běžně nekupuji. Něco exotického, nové koření, jiný druh masa. Měla jsem z toho zvláštní radost. Připadala jsem si skoro jako někdo jiný, kreativnější, odvážnější. Celé odpoledne jsem se těšila, jak synovi ukážu, že umím vařit i jinak. Že nejsem jen ta máma, co pořád opakuje stejné recepty. Vařila jsem déle než obvykle, víc jsem se soustředila, ochutnávala, ladila.
Když jsem večeři položila na stůl, čekala jsem reakci. Aspoň překvapení, možná uznání. Syn se na talíř podíval, chvíli mlčel a pak se zeptal, co to je. Řekla jsem mu to a snažila se znít sebejistě. Ochutnal jedno sousto. Pak druhé. A pak přišla věta, která mě vrátila nohama na zem. Že tohle mu nechutná. Že by byl radši za ty obyčejné těstoviny jako vždycky. V tu chvíli se situace obrátila proti mně rychleji, než jsem čekala.
Když se snaha mine účinkem
Seděla jsem naproti němu a cítila zvláštní směs vzteku a smutku. Ne proto, že mu to nechutná. Ale proto, že jsem si uvědomila, kolik energie jsem do toho dala a jak málo to vlastně znamenalo. Najednou mi došlo, že jsem tu změnu nedělala úplně kvůli němu. Dělala jsem ji hlavně proto, abych se necítila jako ta nudná máma. A to je věc, kterou si dítě ani nemůže uvědomit.
Syn se mě snažil uklidnit. Řekl, že jsem to myslela dobře. Ale že má rád věci tak, jak jsou. A v tu chvíli mi to docvaklo. Pro něj nejsou moje večeře stereotyp. Jsou to jistoty. Chuť domova, kterou pozná poslepu. To, co já beru jako opakování, on vnímá jako bezpečí. A to je něco, co se v receptech ani v kuchařkách nepíše.
Malá lekce, velké uvědomění
Ten večer jsme nakonec dojedli každý něco jiného. On si dal chleba se sýrem, já zbytek nové večeře. Nebyla to žádná dramatická hádka, spíš tichý návrat do reality. Uvědomila jsem si, že ne každá změna je nutná a ne každá snaha o originalitu je správně načasovaná. Někdy je úplně v pořádku zůstat u toho, co funguje.
Od té doby občas zkusím něco nového, ale už to nedělám z pocitu, že musím. A hlavně se neurážím, když to nevyjde. Syn mi vlastně nevyčetl, že vařím pořád stejně. Jen mi nevědomky připomněl, že to, co považuji za rutinu, je pro něj kus domova. A to je možná ta největší pochvala, jakou jsem kdy za své vaření dostala.
