Článek
Když mi syn oznámil, že má brigádu ve skladu, měla jsem pocit, že nám všem spadl kámen ze srdce. Byl po maturitě, přemýšlel, co dál, a já se bála, že spadne do období, kdy se ráno nebudí a večer nemá energii ani chuť si s námi povídat. Měl jsem radost, že si našel něco sám, bez našich rad a tlačení. Říkala jsem si, že mezi staršími kolegy získá zdravý respekt k práci a možná pochopí, že život není jen o tom projít školou a čekat, co přijde. První dny chodil domů unavený, ale spokojený. Vyprávěl, co všechno se dá ve skladu pokazit, jak rychle člověk běhá s vozíkem mezi regály a jak poznal pár lidí, kteří jsou prý fajn. Měla jsem pocit, že se našel. Jenže tahle radost nevydržela dlouho.
První šok přišel s rozpisem směn
Jednoho odpoledne seděl syn u stolu s mobilem v ruce a výraz měl podivně ztuhlý. Položil přede mě papír s rozpisem směn a já se na to podívala. Nejdřív jsem nechápala, co na tom vidí špatného, a pak mě to udeřilo. Dvanáctky, dny po sobě, noční, žádná neděle volná, a dokonce několik směn, které se skoro dotýkaly konce jedné a začátku druhé. Bylo to jako schválně poskládané tak, aby mladý kluk neměl čas ani se najíst, natož se vyspat.
Když jsem se na něj podívala, měl unavené oči, jako by mu někdo vzal radost, kterou měl první týden. Řekl mi, že to tak tam mají všichni, že mladí přece vydrží a že si nechce stěžovat. Snažil se působit statečně, ale já jsem viděla, že je z toho zmatený. Ten večer jsme s manželem seděli v obýváku a oba jsme mlčeli. Cítila jsem, že musíme něco říct, ale nechtěla jsem mu brát jeho první opravdovou práci. Jenže někde uvnitř vše křičelo, že tohle není dobré.
Únava, která začala být vidět na první pohled
Začal domů chodit pozdě a jen se svalil na postel. Neměl chuť na jídlo, na svoje koníčky ani na obyčejné povídání. Když jsem se ho ráno snažila vzbudit, vypadal, jako by celou noc proběhal maraton. Jednou usnul v kuchyni u talíře, který ani nedojedl, jindy mi řekl, že si pamatuje jen polovinu směny. Viděla jsem jeho tělo, jak ho doháněla únava, a slyšela jeho tón, který ztrácel jistotu. Začalo mi docházet, že tohle není obyčejná brigáda. Tohle byla fyzicky tvrdá práce dospělých chlapů, kteří byli na podobný rytmus zvyklí. Oni měli roky praxe, on měl sotva pár týdnů. Jednou přišel s tím, že se na směně jeden kolega složil. Řekl to tak, jako by to byla normální věc.
Prý se to občas stane, když někdo jede noční a pak musí ráno zpátky. V tu chvíli jsem věděla, že moje hranice trpělivosti se blíží ke konci. Seděli jsme u stolu, když jsem mu řekla, že se bojím. Neřekla jsem to vyčítavě ani přehnaně dramaticky, jen upřímně. Překvapilo mě, že nezareagoval vzdorem. Jen se podíval do hrnku s čajem a řekl, že je unavený jako nikdy. Manžel dodal, že práce má být náročná, ale ne likvidační. Že na brigádě by měl člověk získat zkušenosti, ne přijít o zdraví. Syn byl tichý, poslouchal nás a já měla pocit, že je vděčný, že to někdo řekl nahlas za něj. Nechtěla jsem mu brát pocit samostatnosti. Ale zároveň jsem cítila, že rodiče mají někdy být ti, kdo řeknou nahlas, že hranice byla překročena.
Rozhodnutí, které nakonec přijal s úlevou
O dva dny později přišel s tím, že podal výpověď. Stál ve dveřích a tvářil se skoro provinile. Čekala jsem, že se bude cítit jako někdo, kdo něco vzdal. Ale v jeho očích jsem viděla spíš úlevu. Řekl, že když slyšel, jak se baví kolegové o dalších týdnech, připadalo mu to jako nekonečný kolotoč. A uvědomil si, že to nechce. Že to není práce, která by ho posouvala, a že má strach, že by za pár měsíců vypadal stejně unaveně jako oni. Pohladila jsem ho po rameni a řekla, že jsem na něj hrdá. Ne proto, že skončil, ale proto, že si přiznal, že něco není v pořádku. To je někdy daleko těžší.
Dnes má jinou práci a chodí domů s úplně jiným výrazem. Nedělá noční, má normální směny a čas na život. Ten kontrast je tak výrazný, že mě někdy až zamrazí při představě, že by tam zůstal. Vím, že mladí lidé mají často pocit, že musí vydržet všechno. Jenže některé zkušenosti člověka posílí a jiné ho jen unaví. Jsem ráda, že jsme mu byli oporou v okamžiku, kdy se ztrácel mezi dospělými povinnostmi, které byly příliš těžké na jeho věk. A jsem ráda, že pochopil, že někdy není slabost odejít, ale odvaha říct si, že takhle ne.
Jana, Plzeň
