Hlavní obsah
Příběhy

Syn si z dědečkovy ochoty udělal samozřejmost. Nakonec se ukázalo, že hranice chyběly všem

Foto: Shutterstock.com-zakoupená licence

Myslela jsem si, že dědečkova ochota je dar, který drží rodinu pohromadě. Že pomáhá z lásky a radosti. Teprve čas mi ukázal, že když se pomoc bere jako samozřejmost, přestává být laskavostí a mění se v tiché břemeno, které dusí všechny zúčastněné.

Článek

Dědeček byl vždycky ten, na koho se dalo spolehnout. Když bylo potřeba pohlídat, přijel. Když se něco rozbilo, opravil to. Když došly síly, převzal štafetu bez jediné výčitky. Vyrůstal v době, kdy se rodina držela pohromadě bez řečí a pomoc byla povinností, ne tématem k diskuzi. Možná právě proto nikdy neřekl ne, ani když už mu docházel dech.

Syn si na jeho přítomnost zvykl rychle. Nejdřív to byla radost. Společné procházky, vyzvedávání ze školy, víkendy, kdy jsme si mohli odpočinout. Jenže postupně se něco změnilo. Z vděčnosti se stala jistota. Z jistoty samozřejmost. A z té samozřejmosti tiché očekávání, že děda tu prostě bude vždycky.

Když se pomoc stane povinností

Začala jsem si všímat drobností. Syn už se neptal, jestli může dědeček přijít. Prostě s tím počítal. Nepoděkoval, neptal se, jestli se mu chce. Když děda nemohl, byl zklamaný, někdy až podrážděný. Jako by mu někdo sebral něco, na co měl nárok. A mně to dlouho nepřišlo divné. Byla jsem ráda, že to funguje.

Dědeček nikdy nic neřekl. Usmíval se, i když byl unavený. Tvrdil, že je rád, že může pomoci. Jenže jeho únava byla čím dál viditelnější. Začal zapomínat, byl podrážděnější, občas si postěžoval na záda. Přesto jsme ho dál žádali. Já i syn. Každý z jiného důvodu, ale se stejným výsledkem.

Mlčení, které bolí nejvíc

Zlom přišel jedno odpoledne, kdy měl syn zůstat s dědečkem déle než obvykle. Děda zavolal, že už to nezvládá. V hlase měl nervozitu, kterou jsem u něj neznala. Syn reagoval podrážděně. Proč nemůže. Vždyť to přece vždycky šlo. V tu chvíli mi to došlo. Nezlobí se na dědu. Zlobí se na změnu pravidel, o kterých nikdy nemluvili.

Seděla jsem potom dlouho v tichu a poprvé si připustila, že jsme to pokazili všichni. Syn tím, že si z cizí ochoty udělal nárok. Já tím, že jsem to dovolila. A děda tím, že nikdy nenastavil hranice, protože měl pocit, že by tím zklamal.

Hranice nejsou odmítnutí

Začali jsme o tom mluvit. Nebylo to jednoduché. Dědeček se bál, že přijde o vztah se synem. Syn nechápal, proč se něco, co fungovalo, najednou mění. A já jsem si musela přiznat, že jsem pohodlí zaměnila za odpovědnost. Hranice jsme si nevymezili včas, a tak bolelo jejich nastavování o to víc.

Postupně se to ale změnilo. Syn se učil ptát. Dědeček se učil říkat ne. A já jsem se učila nést důsledky vlastních rozhodnutí. Nebylo to dokonalé, ale bylo to upřímné. A hlavně spravedlivější pro všechny.

Ochota má svou cenu

Dnes už vím, že pomoc má hodnotu jen tehdy, když je svobodná. Když nevychází ze strachu, z pocitu povinnosti nebo z obavy, že zklameme. Děti se musí učit vděčnosti stejně jako samostatnosti. A dospělí mají právo na únavu, ticho a vlastní hranice.

Největší chybou nebylo to, že dědeček pomáhal. Ale že jsme si o tom nikdy otevřeně nepromluvili. Protože hranice nechyběly jen jemu. Chyběly nám všem. A jejich absence se neprojevila hned, ale o to víc bolela, když se konečně ozvala.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz