Článek
O penězích jsme se u nás doma nikdy moc nebavili. Otec celý život pracoval jako elektrikář ve větším podniku, chodil na šestou, po druhé odcházel domů a přesně věděl, kolik mu na konci měsíce přijde na účet. Já jsem po několika letech v agentuře začala na volné noze dělat weby, upravovat texty a starat se menším firmám o obsah. Táta věděl, že sedím u počítače, občas mám schůzky a někdy pracuji i večer. Podrobnosti ho příliš nezajímaly. Dokud se mě při jednom nedělním obědě nezeptal, kolik si vlastně za tu svoji práci účtuji.
Řekla jsem mu, že běžně devět set korun za hodinu. Přestal krájet maso a podíval se na mě, jako bych se spletla o jednu nulu. „Devět stovek za hodinu?“ zopakoval. Přikývla jsem. Chvíli nic neříkal a pak se zasmál. Ne pobaveně. „Tak to bych chtěl vidět toho blázna, co ti to zaplatí.“ Máma se snažila řeč stočit jinam, ale otce číslo očividně zaujalo. Začal počítat. Osm hodin denně, dvacet pracovních dní. Vyšlo mu přes 140 tisíc korun měsíčně. „A pak se říká, že se dneska lidi nemají dobře,“ poznamenal.
Podle jeho výpočtu jsem vydělávala víc než ředitel
Snažila jsem se mu vysvětlit, že osm hodin denně zákazníkům nefakturuji. Některý den jsou to dvě hodiny, jiný pět a někdy ani jedna. Nabídky, telefonáty, účetnictví, e-maily, opravy vlastního webu, hledání nových klientů nebo půlhodinová konzultace před zakázkou jsou většinou čas, který mi nikdo nezaplatí. Jenže pro otce byla hodinová sazba pořád hodinovou mzdou. Když firma kdysi platila jemu určitou částku za hodinu, dostal zaplaceno za celou směnu. Neřešil, kolik stojí účetní program, pracovní počítač nebo co se stane, když dva týdny nepřijde žádná zakázka.
Další týden mi zavolal kvůli známému, který potřeboval upravit stránky své malé stavební firmy. Prý jen pár drobností. Když jsem si s tím mužem sedla, ukázalo se, že stránky se na telefonu téměř nedají používat, kontaktní formulář nefunguje a ceník je starý tři roky. Odhadla jsem práci asi na deset hodin a poslala nabídku na devět tisíc korun. Zakázku přijal bez smlouvání. Jenže o pár dní později se o ceně zmínil před otcem.
„Devět tisíc za web? Vždyť jsi říkala, že to bude pár hodin,“ ozval se táta večer po telefonu. Připomněla jsem mu, že jsem mluvila přibližně o deseti hodinách. „To je stejně devět stovek za hodinu,“ odsekl. „Já jsem se celý život nadřel rukama a nikdo mi takové peníze nedal.“ Tentokrát už mě jeho poznámka naštvala. Řekla jsem mu, že cenu určuju zákazníkovi předem a nikdo není nucen mě najmout. Na druhém konci bylo chvíli ticho. „No, já tomu říkám zlodějna,“ řekl nakonec.
Jeden měsíc jsem mu ukázala celý
Několik týdnů jsme se tomu tématu vyhýbali. Pak se u mě otec zastavil, protože mi přivezl domácí jablka. Přišel zrovna v den, kdy jsem doháněla administrativu, a zeptal se, jestli mám hodně práce. Řekla jsem mu, že ten měsíc docela ano. Seděl u kuchyňského stolu, a tak jsem otevřela svoji jednoduchou tabulku. Ne proto, abych mu dokazovala, že mám pravdu, ale protože jsem už nechtěla poslouchat počítání devět set krát osm hodin krát dvacet dní.
Za předchozí měsíc jsem klientům vyfakturovala 68 400 korun. Na první pohled pěkná částka. Jenže placených bylo 76 hodin. Reálně jsem pracovala přes 120. Vedle zakázek tam byly schůzky, několik nabídek, které nikam nevedly, úpravy smluv, telefonáty, účetnictví a jeden celý den, kdy jsem řešila porouchaný notebook. Ukázala jsem mu také pravidelné platby za programy, účetní, internet, pojištění a částku, kterou si každý měsíc odkládám na daně a povinné odvody. Do toho si tvořím rezervu na nový počítač, protože když se mi pracovní technika rozbije, žádné podnikové IT oddělení mi druhý den nepřinese jinou.
„A dovolenou ti platí kdo?“ zeptal se po chvíli. „Nikdo.“ „A když jsi nemocná?“ Pokrčila jsem rameny. Když nepracuji, většinou nefakturuji. Teprve tehdy se začal na čísla dívat jinak. Neřekl, že devět set korun je najednou málo, ale přestal násobit moji sazbu klasickou osmihodinovou pracovní dobou.
Nejvíc mu pomohla oprava auta
Definitivně jsme se k tomu vrátili asi o měsíc později. Otec dával auto do servisu a po opravě si stěžoval, že mechanik měl vůz na dílně necelé tři hodiny a na faktuře byla práce za téměř tři tisíce. Už jsem čekala další řeč o dnešních cenách, ale tentokrát jsem se ho jen zeptala, jestli si myslí, že mechanik těch pár tisíc strčil celý do kapsy.
Podíval se na mě a chvíli nic neříkal. Pak začal sám vyjmenovávat nájem dílny, nářadí, diagnostiku, elektřinu a zaměstnance. „Dobře, už vím, kam míříš,“ zarazil mě. Neznamenalo to, že změnil názor na všechno. Dodnes si myslí, že některé služby jsou předražené, a kdykoli slyší částku nad pět set korun za hodinu, trochu se ošije. Jen už se mě neptá, kolik „vydělám za osm hodin“, protože pochopil, že moje pracovní hodina není totéž jako jeho někdejší hodina na výplatní pásce.
Nedávno po mně chtěl upravit pozvánku na setkání bývalých kolegů. Seděla jsem nad tím asi čtyřicet minut a samozřejmě jsem mu nic neúčtovala. Když jsem mu hotový návrh poslala, odepsal: „Díky. To máš šest stovek, ne?“ Napsala jsem mu, že rodinná sazba je pořád nula. O pár minut později přišla druhá zpráva. „Tak aspoň už vím, že těch šest stovek by nebylo šest stovek do kapsy.“ Na jeho poměry to byla docela velká změna.
Zdroje: autorský text
