Článek
Přesto to dnes žije v domku na okraji města, vedle muže, který je o dvacet let starší a oficiálně kdysi nosil titul „tchán“. Není to jednoduché vyprávění. A není to příběh, který se vejde do tří vět a jedné nálepky. Ale je to skutečné. A rozhodně není výjimečné tím, že by šlo o nějakou aférku z televizní reality show. Naopak – všechno se to odehrálo tiše, v běžných kulisách českého maloměsta.
„Ze začátku jsem si to ani nepřipouštěla,“ říká Andrea, když mluví o době, kdy ještě žila s Michalem – synem svého nynějšího partnera. „Byli jsme spolu čtyři roky. Ale začalo to skřípat. Michal byl pořád pryč, řešil svoje podnikání, já jsem zůstávala doma s naším tehdy ročním synem. A jeho táta? Ten jediný se mě tehdy ptal, jak se mám. Jako fakt ptal. Ne jen ze slušnosti.“
Andrea dnes mluví klidně. Nikde v jejím hlase není ani stopy po dramatu nebo omluvách. Nepůsobí jako někdo, kdo chce šokovat, spíš jako člověk, který si prošel lavinou okolností a nakonec se v ní naučil chodit. Nešlo o žádnou vášnivou scénu nebo přiznání pod hvězdami. Spíš o tiché sbližování. O sdílené chvíle, kdy malý Šimon usnul a Andrea seděla v kuchyni, zatímco její partner byl někde na služební cestě. A jeho otec – Petr – přišel jen tak na návštěvu. Pomohl opravit kapající kohoutek. Přinesl bábovku od své sestry. Odpověděl na otázku, jestli taky někdy pochyboval o svých volbách.
„Najednou jsem měla pocit, že vedle mě někdo opravdu je. Ne jen fyzicky, ale fakt… přítomný. Petr si pamatoval, co jsem mu řekla včera. Věděl, že nesnáším špenát, že mám alergii na levanduli, že se bojím zubařů. Neptal se mě, proč jsem taková. Jen to přijal.“ To, co následovalo, nebylo lehké. Ani pro ni, ani pro něj. A už vůbec ne pro Michala, který se o všem dozvěděl víceméně náhodou – když našel ve starém telefonu zprávy, které měly zůstat mezi dvěma lidmi, kteří se dlouho snažili přesvědčit sami sebe, že „tohle přece nemůže být správně“.
„Michal se mnou přestal mluvit. Odstěhoval se. Odmítl vidět Šimona, protože tvrdil, že ho zradil i jeho vlastní otec. Nešlo mu to vysvětlit. A ani jsem to moc nezkoušela. Protože kdybych to uměla vysvětlit, možná by se to nikdy nestalo.“ Dnes žijí s Petrem ve společné domácnosti. Mají spolu malou dceru, které je devět měsíců. Nevedou velké debaty o tom, jak to vysvětlí ostatním. Prostě žijí. Sousedé si nejspíš myslí své. Někdo je přestal zdravit, někdo začal zdravit víc než dřív.
„To, že Petr je otcem mého bývalého partnera, už ani nevnímám. Neřešíme to. Nejde o incest, nejsme pokrevní příbuzní. A hlavně – žádné pravidlo nemůže stát výš než to, co mezi lidmi opravdu je.“ Když se jich člověk zeptá, jestli toho někdy litovali, oba se chvíli odmlčí. „Ne. Ale rozhodně bych to nikomu nevnucovala. Tohle není model, který bych chtěla vydávat za ideál. Je to jen náš příběh. A ten se stal tak, jak se stát měl.“
Andrea dnes pracuje na půl úvazku jako knihovnice, Petr má malou dílnu na opravu starých rádií. Jejich život nepůsobí výstředně, nikdo by si na první pohled netipl, že jejich vztah má takhle neobvyklý začátek. Ale v jistém smyslu právě tahle obyčejnost je jejich největší výhrou.
Možná se nehodí do žádné škatulky. Možná se na ně bude společnost vždy dívat trochu bokem. Ale když sedí spolu u stolu a malá Natálka začne žvatlat, nikdo neřeší, kdo byl čí tchán.
