Článek
Lenka zrovna v sobotu dopoledne přesazovala bylinky u terasy, když před brankou uslyšela couvání nákladního auta. Řidič vystoupil, obešel vůz a zeptal se, jestli je to číslo 46. Lenka přikývla, ale zároveň mu řekla, že žádnou zásilku nečekají. Muž se podíval do papírů a odpověděl, že veze kamennou plastiku na jméno jejího tchána Jaroslava a podle objednávky ji má složit právě na této adrese. V tu chvíli už vyšel ven i Radek. Když pracovník odhrnul ochrannou plachtu, několik sekund jen stál a díval se na sochu muže v rybářské vestě, vysokých botách a s prutem v ruce. „To je táta,“ řekl nakonec.
Jaroslav měl rybaření rád celý život. Každé úterý chodil k nedaleké přehradě, doma měl několik prutů a ve sklepě krabice plné návnad, splávků a starých rybářských časopisů. Rodina věděla i to, že si před několika měsíci nechal od místního sochaře dělat nějakou plastiku. Jaroslav o ní mluvil u nedělních obědů, ale všichni předpokládali, že půjde o menší dekoraci na jeho vlastní zahradu. Nikdo netušil, že si objednal téměř dvoumetrovou podobiznu sebe sama. A už vůbec nikoho nenapadlo, že ji nechá přivézt k synovi.
Radek otci okamžitě zavolal. Jaroslav telefon zvedl v dobré náladě a vůbec nechápal, proč je syn překvapený. „Tak už vám dorazila? Hlavně jim řekni, ať ji dají dozadu k jezírku. Tam bude nejlepší,“ instruoval ho. Radek se ho zeptal, proč by měli jeho sochu dávat ke svému jezírku. „Protože u mě už není místo. A vám tam stejně něco chybělo. Berte to jako dárek,“ odpověděl Jaroslav, jako by právě poslal dětem zahradní lavičku.
Dárek, o který nikdo nestál
Lenka s Radkem bydleli v domě šest let a zahradu si postupně upravovali sami. Nebyla nijak luxusní, ale právě proto jim na ní záleželo. U plotu měli ovocné keře, u terasy levanduli a malé jezírko, které Radek vybudoval ještě před narozením jejich druhého syna. Představa, že vedle něj bude stát kamenný Jaroslav s rybářským prutem, jim připadala absurdní. Lenka navíc věděla, že pokud sochu jednou nechají usadit do připraveného betonového základu, dostat ji pryč nebude jednoduché.
Řidič mezitím začínal být nervózní. Potřeboval vědět, kam má náklad složit, protože měl další zakázku. Radek mu nakonec ukázal místo před garáží a požádal ho, aby tam sochu pouze dočasně postavil na dřevěnou paletu. Za složení zaplatit nemuseli, doprava byla objednaná Jaroslavem. Když o hodinu později přijel tchán osobně, nešel se ani podívat dovnitř domu. Zamířil rovnou k soše a několik minut ji obcházel. Pak prohlásil, že sochař dobře zachytil hlavně obličej a ruce. „Za pár let to bude mít cenu. A jednou to stejně zůstane vám,“ vysvětloval.
Lenka se snažila mluvit klidně. Řekla mu, že si váží toho, že chtěl rodině něco zanechat, ale tak velkou věc musí s majiteli domu nejprve domluvit. Jaroslav to vzal jako osobní odmítnutí. Připomněl, kolikrát jim v minulosti pomohl s rekonstrukcí, že Radkovi před lety přispěl na nová okna a že jim nikdy nic nepočítal. „Člověk vám něco dá a vy první řešíte, kam to uklidit,“ řekl. Právě v té chvíli Lenka pochopila, že spor už dávno není jen o kamenném rybáři.
Radek už nechtěl dělat prostředníka
Radek byl celý život zvyklý, že jeho otec rozhodoval rychle a ostatní většinou přesvědčil, že jeho řešení je nejlepší. Nebyl zlý ani lakomý. Když bylo potřeba opravit střechu, přijel. Když se jim před lety pokazilo auto, půjčil jim své. Jenže stejným způsobem také objednal nový plot k jejich domu, aniž by se zeptal na barvu, a jednou přivezl vnukům obrovskou trampolínu, přestože mu Lenka předem říkala, že pro ni nemají místo. Většinu podobných situací Radek urovnal větou, že „táta to myslí dobře“.
Tentokrát už ale nešlo sochu schovat do kůlny nebo někomu darovat. Jaroslav za ni podle svých slov zaplatil téměř devadesát tisíc korun. Několikrát zopakoval, že jde o originál a budoucí rodinnou památku. Radek mu proto řekl, že pokud ji chce mít v rodině, může ji dát na zahradu své dcery nebo uložit do zahradního skladu. Jaroslav se okamžitě ohradil, že dcera bydlí v řadovce s malým dvorkem a že on sám už má zahradu plnou. „Takže nejvíc místa máme my, a proto ji máme mít my?“ zeptal se Radek. Otec chvíli mlčel a potom jen řekl, že čekal trochu větší vděčnost.
Pak přišel požadavek na peníze
Socha zůstala před garáží čtyři dny. Lenka kolem ní každé ráno chodila k autu a děti si zpočátku dělaly legraci, že je děda hlídá. Jaroslav se neozýval. Pátý den poslal Radkovi zprávu, že našel firmu, která sochu odveze do skladu ke známému. Doprava zpět měla stát 6 800 korun a podle něj bylo fér, aby ji zaplatili Lenka s Radkem, protože první cestu hradil on a k druhé by nemuselo dojít, kdyby dar přijali.
Tentokrát Radek nezavolal. Odepsal mu, že žádnou dopravu neobjednávali a nic platit nebudou. Zároveň nabídl, že pomůže sochu naložit a že si kvůli tomu vezme odpoledne volno z práce. Jaroslav odpověděl až večer. Napsal pouze, že si tedy všechno zařídí sám. Když následující týden přijelo nákladní auto podruhé, tchán stál u branky a s Lenkou skoro nepromluvil. Radek pomáhal řidiči s místem pro hydraulickou podpěru a jeho otec celou dobu kontroloval, aby se plastika neodřela.
Před odjezdem se Jaroslav ještě jednou otočil k synovi. „Jednou možná pochopíš, že jsem chtěl, aby po mně něco zůstalo,“ řekl. Radek mu odpověděl, že proti tomu nic nemá. Jen by byl rád, kdyby se jich příště někdo zeptal, než rozhodne, co má zůstat právě na jejich pozemku. Hádka už nepokračovala. Jaroslav nastoupil do auta známého a odjel za nákladním vozem.
Na zahradě po něm zůstalo prázdné místo
Několik týdnů byly rodinné návštěvy trochu strojené. Jaroslav už k nim nejezdil tak často a Lenka měla pocit, že se tématu sochy všichni vyhýbají. Postupně se ale vztahy vrátily do běžnější podoby. Socha nakonec skončila pod přístřeškem u Jaroslavova kamaráda, který měl větší pozemek a podle Radka z ní byl upřímně nadšený. Tchán o ní stále mluvil jako o rodinném dědictví, jen už neříkal, kde jednou bude stát.
Na jaře Radek koupil k jezírku obyčejnou dřevěnou lavičku. Když ji Jaroslav při návštěvě poprvé uviděl, chvíli si ji prohlížel a pak poznamenal, že právě na tom místě by socha vypadala dobře. Lenka čekala, co řekne manžel. Radek si sedl, ukázal otci místo vedle sebe a odpověděl: „Možná. Ale lavičku jsme si vybrali sami.“ Jaroslav se na něj podíval, zavrtěl hlavou a nakonec si přisedl. O soše už ten den nemluvili.
Zdroje: autorský text
