Článek
Tentokrát se ale rozhodl vzít otěže do rukou tchán. Tvrdil, že se o všechno postará, že se nemusíme o nic starat a že to bude překvapení. Vzhledem k tomu, že jsme s manželem oba vděční za každou chvíli, kdy se někdo nabídne s přípravou, nijak jsme to nerozporovali. Jen nás trochu zarazilo, když chtěl, abychom mu dali peníze předem, protože prý má v plánu větší akci. Sliboval, že to bude stát za to, tak jsme kývli a nechali se překvapit. Jenže nikdo z nás nečekal, co všechno se z toho nakonec vyvine.
Celé to začalo docela nevinně. Den předem tchán ještě volal, že máme přijít přesně na čas, protože bude rezervace a že všechno už je zařízené. Znělo to docela slavnostně, takže jsme si říkali, že nás asi vezme do nějaké lepší restaurace. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že to není žádná restaurace, ale místní kulturní dům, kde byla pronajatá jídelna. Byly tam prostřené stoly, na první pohled to vypadalo jako nějaká oslava. Jenže to už nám začalo být trochu divné. Kromě naší rodiny tam totiž seděli i další lidé. Tchán se tvářil, že je to v pořádku, prý je to taková společná akce a že to bude mít větší atmosféru.
Sedli jsme si ke stolu a čekali, co se bude dít dál. Po chvíli přišla obsluha a začala nosit polévku. Jenže místo toho, aby zamířili k nám, šli rovnou k těm druhým, co seděli u sousedního stolu. My jsme pořád seděli s prázdným talířem. Po chvíli to začalo být trapné a já se tchána zeptala, jak to tedy je s objednávkou. On jen mávl rukou, ať se nebojíme, že na nás taky dojde. Jenže obsluha ne a ne přijít. Když jsme se zvedli a šli se zeptat, co se děje, dozvěděli jsme se věc, která nás úplně vyvedla z míry. Celé jídlo, které tchán objednal a za které jsme mu dopředu dali peníze, už bylo vydané, ale jiné skupině lidí.
Chvíli jsme to nechápali. Vysvětlení nakonec bylo prosté. Tchán se dohodl s pořadatelem jakési oslavy, že se k nim prostě přidáme, a myslel si, že se to nějak spojí. Jenže ten druhý pořadatel měl svoje hosty, svoje objednávky, a nikdo z nich o nás nevěděl. Takže všechno, co jsme měli mít my, skončilo na stolech úplně cizích lidí, kteří si spokojeně pochutnávali. My jsme seděli s prázdným talířem a čekali, až se celá tahle fraška nějak vyřeší.
Nechci ani popisovat, jak trapně nám u toho bylo. Děti už byly hladové, manžel nevěřícně kroutil hlavou a tchán se tvářil, že o nic nejde. Pořád opakoval, že to nějak zařídí, že to není problém. Jenže problém to samozřejmě byl. Když se obsluha snažila najít nějaké řešení, oznámili nám, že pokud chceme jídlo, musíme si ho objednat zvlášť a zaplatit znovu, protože to naše už prostě bylo spotřebováno. V tu chvíli mi došlo, že všechno, co jsme předem dali tchánovi, přišlo vniveč. Byly to tisíce korun, které zmizely kdovíkam, a my jsme stáli před rozhodnutím, jestli odejít nebo zaplatit ještě jednou, abychom měli vůbec co jíst.
Nakonec jsme se rozhodli, že zůstaneme. Přece jen, děti by nám to neodpustily, kdybychom je vzali na slavnostní oběd a pak je poslali domů s prázdným žaludkem. Tak jsme znovu sáhli do peněženek a objednali si menší menu. Bylo to drahé a upřímně ani nijak extra dobré, protože kuchaři nestíhali a jen tak něco narychlo naházeli na talíře. Seděli jsme tam, koukali, jak vedle nás jiní lidé vesele slaví, cpou se naším jídlem a ještě se smějí, zatímco my jsme polykali sousto za soustem s kyselým výrazem.
Celou dobu jsem přemýšlela, jak se tohle vůbec mohlo stát. Jak může někdo takhle bezmyšlenkovitě zaplatit cizí hostinu a myslet si, že je to v pořádku? Tchán celou věc bral na lehkou váhu, pořád dokola opakoval, že to přece není konec světa a že jde hlavně o to být spolu. Jenže mně to přišlo neuvěřitelně nefér. Ano, být spolu je důležité, ale když kvůli jeho „organizaci“ vyhodíme peníze oknem a ještě jíme mizerné jídlo, těžko se u toho tvářit nadšeně.
Domů jsme odcházeli v naprostém rozladění. Děti byly nakonec spokojené, protože aspoň dostaly sladkou tečku, ale nám s manželem to celé leželo v žaludku ještě dlouho. Při cestě zpátky jsme se shodli, že příště už raději všechno zajistíme sami a žádné podobné experimenty nebudeme riskovat. Přijít o několik tisíc jen proto, že tchán chtěl mít navrch a předvést se, není rozhodně nic, co bychom chtěli zažít znovu.
Dodnes, když si na ten oběd vzpomenu, cítím směs smutku a vzteku. Mohla to být příjemná rodinná chvíle, místo toho to skončilo zbytečným trapasem a zklamáním. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale když někdo slíbí, že se o všechno postará, měl by to taky dodržet. Protože jinak to celé ztrácí smysl a rodinný oběd, na který jsme se těšili, se změní ve fiasko, za které jsme si ještě sami zaplatili.
