Článek
Měli jsme před sebou hodně práce, ale také radost z toho, že si postupně tvoříme domov podle vlastních představ. Jenže jak už to tak bývá, věci se málokdy vyvíjejí přesně podle plánu a u nás do toho promluvil tchán.
Nápad pozvat ho, aby nám přišel pomoct, se zdál být rozumný. Je to přece chlap, který celý život něco kutil, má zkušenosti, a navíc se rád zapojí. Člověk si řekne, že to může být výhoda. Pomůže se stavebními pracemi, přidá ruku k dílu a třeba nám i poradí. Navíc, když už jsme počítali s tím, že budeme šetřit, každá pomoc byla dobrá. Když tchán řekl, že přijde hned první víkend, měli jsme radost. Netušili jsme ale, že tahle „pomoc“ nás nakonec vyjde mnohem dráž, než kdybychom si hned najali řemeslníky.
Bylo sobotní ráno, všechno jsme měli připravené. Podlahy zakryté, nářadí po ruce, odvezený starý nábytek. Tchán dorazil s velkým nadšením, sotva si sundal boty, už měl v ruce kladivo. A právě v tom byla ta potíž. On byl totiž tak natěšený, že chtěl všechno udělat hned a sám. Přestože jsme mu říkali, že máme postup, že chceme začít malováním a teprve pak řešit kuchyň, on už se hrnul do bourání. Říkal, že se tím ušetří čas, a než jsem se nadál, z kuchyně se ozývaly první rány.
Zpočátku to vypadalo, že všechno půjde hladce. Tchán vytrhal staré skříňky, vyházel poličky a nadšeně komentoval, jak rychle mu to jde od ruky. Jenže pak přišla chvíle, kdy se rozhodl, že půjde i na obklady a kus zdi, která podle něj byla zbytečná. Marně jsem mu vysvětloval, že je to nosná část a že tam vede i elektřina. On mávl rukou, že to dělá celý život a ví, co dělá. Než jsem stačil cokoli říct, ozvala se ohlušující rána a celé to šlo k zemi. A s tím i kus rozvodů, které jsme měli úplně nové.
V tu chvíli se mi udělalo špatně. Koukal jsem na zničenou zeď a věděl jsem, že oprava nebude vůbec levná. Tchán se snažil dělat, že o nic nejde, že se to spraví. Jenže spravit rozbitou elektroinstalaci není jen tak. Zavolali jsme elektrikáře, aby se na to podíval, a ten jen kroutil hlavou. Oprava měla stát skoro padesát tisíc. Padesát tisíc! A to jsme přitom plánovali celou kuchyň i se spotřebiči levněji.
Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Partnerka stála vedle mě, bledá jako stěna, a jen šeptala, že tohle je snad zlý sen. V duchu jsem si počítal, kolik nás tahle „pomoc“ vyjde, a cítil, jak mi mizí veškerá radost z rekonstrukce. Člověk si představuje, jak bude mít krásnou novou kuchyň, a místo toho řeší, kde vezme další peníze. Navíc vztahy v rodině tím vzaly pořádně za své. Tchán pořád tvrdil, že on za to nemůže, že to byla náhoda, a dokonce naznačoval, že elektrikář jen přehání, aby si vydělal.
Nejhorší na tom bylo, že jsme nemohli říct, ať tchán odejde. Bylo to jeho upřímné nadšení, chtěl pomoct, jenže jeho způsoby byly neřízená střela. Takže jsme ho nechali, ať si dělá drobnosti, které už nemohly nic pokazit, a sami jsme si v hlavě řešili, jak se poprat s tou obrovskou dírou v rozpočtu. Nakonec jsme museli vzít půjčku, abychom to vůbec zvládli. A když se mě někdo ptá, proč trvala naše rekonstrukce tak dlouho, odpovídám, že to nebylo kvůli penězům ani řemeslníkům, ale kvůli tchánovi.
Po týdnu se u nás zase zastavil, s úsměvem na tváři, jako by se nic nestalo. Dokonce přinesl láhev vína a řekl, že to bylo fajn, jak jsme si spolu mákli. Já jsem jen mlčel, protože jsem věděl, že kdybych otevřel pusu, vyletí ze mě všechno, co mám na srdci. Partnerka to zachránila diplomatickým úsměvem, ale od té doby jsme se shodli, že příště už žádnou „rodinnou výpomoc“ nechceme.
Dnes, když stojím v naší nové kuchyni a dívám se na ni, mám z ní radost, ale zároveň si pokaždé vzpomenu, kolik nás to stálo nervů i peněz. A taky, že celá tahle sranda se vyšplhala na částku, která přesahovala původní plán. Vždycky si řeknu, že někdy je levnější si zaplatit opravdové odborníky, než spoléhat na rodinné kutily, kteří mají pocit, že všemu rozumí. Protože jakmile do toho člověk pustí tchána s kladivem, může se klidně stát, že to, co rozbije, bude mít větší cenu než celá kuchyň dohromady.
