Článek
Chata stála na kraji malé vesnice u lesa. Dřevěná veranda, stará jabloň na zahradě, houpačka, která už něco pamatovala. Jezdili jsme tam s manželem párkrát do roka a vždycky jsem si říkala, že jednou by bylo krásné mít takové místo jen pro sebe. Klid, ticho, žádné maily, žádné porady.
Když tchyně při nedělním obědě oznámila, že už na údržbu nestačí a že by byla ráda, kdyby chata zůstala v rodině, skoro jsem měla slzy v očích. Přepsání proběhlo rychle. Jen mezi řečí dodala, že by si přála jediné, abychom tam trávili každé léto. Aby chata žila. A abychom tam byli všichni spolu. Tehdy mi to přišlo samozřejmé. Léto na chatě přece není trest. Říkala jsem si, že je to malá daň za tak velkorysý dar.
První prázdniny
Realita začala už v červnu. Tchyně poslala seznam věcí, které je potřeba opravit. Střecha nad kůlnou, nový plot, natřít okna, vyčistit studnu. Psala, že když už je to teď naše, měli bychom se o to postarat pořádně. Vždyť je to investice do budoucna.
Manžel si vzal dva týdny dovolené. Ne na moře, ne na odpočinek, ale na opravy. Já pracuju částečně z domova, takže jsem si počítač přivezla s sebou. Dopoledne jsem vyřizovala práci, odpoledne jsem hrabala trávu a natírala lavičku. Večer jsme padali únavou.
A pak přijeli příbuzní. Švagrová s dětmi, tchyně s novým partnerem, dokonce i vzdálený bratranec, který si chtěl na pár dní odpočinout od města. Chata byla najednou plná. My spali v malém pokojíku pod střechou, protože hosté přece mají mít pohodlí.
Léto podle představ někoho jiného
Zjistila jsem, že každé naše rozhodnutí podléhá schválení. Když jsme chtěli vyměnit starý gauč, tchyně řekla, že tenhle kupovala ještě s tchánem a má pro ni citovou hodnotu. Když jsme navrhli menší úpravy zahrady, dozvěděli jsme se, že by se tím zničil původní ráz.
Začala jsem mít pocit, že chata sice papírově patří nám, ale ve skutečnosti je to stále její království. Každý víkend kontrolní telefonát. Ptala se, kdo tam je, co děláme, jestli sekáme trávu dost často. A připomínala, že si přála, abychom tam trávili celé léto, ne jen jeho část.
Jenže my jsme chtěli aspoň týden u moře. Když jsme to zmínili, nastalo ticho. Prý jsme slíbili, že budeme na chatě. A sliby se mají dodržovat.
Únava místo radosti
V srpnu jsem si uvědomila, že se na návrat do bytu v Praze těším víc než kdy dřív. Chata, která pro mě symbolizovala svobodu, se stala zdrojem napětí. S manželem jsme se začali hádat kvůli maličkostem. On měl pocit, že musíme být vděční. Já cítila, že jsme si na sebe ušili bič.
Nešlo jen o fyzickou práci. Šlo o očekávání. O to, že každý náš krok byl sledován a komentován. Místo letních večerů s knihou přišly debaty o tom, jestli jsme dostatečně rodinní. Místo koupání v rybníce nekonečné opravy a návštěvy.
Na konci prázdnin jsem seděla na verandě a dívala se na tu starou jabloň. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo jednodušší chatu vrátit. Jenže to by znamenalo přiznat, že jsme dar nezvládli. A že vděčnost má své hranice.
Dárky s podmínkami
Dnes už vím, že ne každý dar je bez závazků. Někdy je podmínka vyslovená jen jednou, mezi řečí. Ale visí ve vzduchu pořád. A člověk se bojí ji porušit, aby nepůsobil nevděčně.
Nevím, jak to vyřešíme příští léto. Možná si nastavíme jasná pravidla. Možná část prázdnin strávíme jinde a naučíme se říkat ne. Zatím ale pokaždé, když mi někdo řekne, že máme štěstí, protože jsme dostali chatu, jen se usměju.
Ano, máme místo v lese, kde zpívají ptáci a voní tráva. Jen jsme zjistili, že někdy může být i splněný sen trochu pastí.
