Článek
Neřekla to zle. Aspoň ne tak, aby se dalo jasně ohradit. Byla to jen poznámka pronesená mezi řečí, u kávy, skoro mimoděk. Že jsem měla štěstí. Že dneska se to prostě „někdy sejde“. Že znám ty správné lidi. A že to vlastně nebylo o tom, že bych si něco vybojovala. Přikývla jsem, protože jsem neměla chuť vysvětlovat celý svůj život v jedné větě.
Seděla jsem naproti tchyni a poslouchala, jak mluví o tom, jak to dneska mají mladí jednodušší. Jak se věci dějí rychle. Jak se dveře otevírají samy. A jak je fajn, že jsem měla kliku. V hlavě mi přitom běžely obrazy večerů, kdy jsem seděla u počítače dlouho po půlnoci. Dní, kdy jsem pochybovala, jestli to má smysl. Rána, kdy jsem vstávala s pocitem, že zase musím dokázat, že tam patřím.
Když někdo zmenšuje to, co jste budovali roky
Nevadí mi kritika. Zvykla jsem si na ni. Beru ji jako součást práce i života. Co mě ale zaskočí pokaždé znovu, je zlehčování úsilí. Ne od cizích lidí, ale od těch, kteří by mě měli znát nejlépe. Od těch, kteří byli u toho, když jsem byla unavená, nejistá, tichá.
Tchyně nikdy neviděla tu část cesty, která nebyla vidět navenek. Neviděla mě, když jsem měla pocit, že stojím na místě. Když jsem se bála říct si o víc. Když jsem přijímala věci, které jsem přijímat nechtěla, jen proto, abych se posunula. Vidí jen výsledek. A ten si vysvětluje po svém.
Říct, že to bylo štěstí, je vlastně pohodlné. Nemusí se pak řešit, kolik práce za tím bylo. Nemusí se přiznat, že někdo jiný šel jinou cestou. A že možná byla těžší.
Ticho místo obhajoby
Nenapadlo mě jí oponovat. Ne proto, že bych neměla argumenty. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak by to asi dopadlo. Vysvětlování by se změnilo v obhajobu. A obhajoba v obhajování vlastní hodnoty. A do toho se mi nechtělo.
Tak jsem jen mlčela. Usmála se. Změnila téma. A cítila, jak se ve mně mísí vztek s únavou. Ne proto, že by mi někdo sebral zásluhy. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak často ženy svoje úspěchy zmenšují, jen aby nebyly nepohodlné. Aby nebyly „moc“.
Doma jsem nad tím přemýšlela ještě dlouho. Přemítala jsem, proč mě to vlastně tak zasáhlo. Vždyť já přece vím, kolik práce za tím bylo. Vím, čím jsem si prošla. Proč mi tedy tolik vadí, když to někdo jiný nevidí?
Uvědomění, které přišlo potichu
Došlo mi, že nejde jen o mě. Že jde o něco hlubšího. O potřebu uznání od lidí, na kterých nám záleží. O touhu být viděná nejen jako výsledek, ale jako proces. Jako někdo, kdo se nebál jít proti očekávání.
Tchyně vyrůstala v jiném světě. V jiných pravidlech. Možná je pro ni těžké přijmout, že úspěch dnes nemusí mít stejnou podobu, jakou měl kdysi. Možná si tím vlastně jen chrání svůj pohled na svět. A já do něj nezapadám.
Když jsem si tohle připustila, trochu se mi ulevilo. Ne proto, že bych s ní souhlasila. Ale proto, že jsem pochopila, že její slova o štěstí nejsou o mně. Jsou o ní.
Ne všechno je potřeba vysvětlovat
Dnes už vím, že ne každý musí rozumět mojí cestě. Ne každý ji musí schvalovat. A ne každý je schopen vidět práci tam, kde vidí jen náhodu. To ale neznamená, že ta práce neexistovala.
Přestala jsem mít potřebu se obhajovat. Přestala jsem vysvětlovat, kolik nocí, pochybností a rozhodnutí za tím bylo. Vím to já. A to mi stačí. Pokud někdo potřebuje věřit, že to bylo jen štěstí, nechám mu to. Není to moje břemeno.
A někdy si dokonce říkám, že je to vlastně zvláštní kompliment. Protože pokud moje práce působí tak samozřejmě, že vypadá jako náhoda, možná jsem ji dělala dobře.
Ne všichni uvidí vaši cestu. Ale to neznamená, že nebyla náročná. A už vůbec to neznamená, že nebyla vaše.
