Článek
Svatomartinská neděle měla být klidná. Husu jsem objednal dopředu, všechno připravené, stůl prostřený, víno nachlazené. Moje žena se těšila, že po delší době přijde i její máma. Tchyně se sama pozvala. Prý se už dlouho neviděli a že přinese koláč. Neprotestoval jsem. Říkal jsem si, že pár hodin u jednoho stolu snad přežiju bez konfliktu.
Už když přišla, věděl jsem, že to nebude jednoduché. Hned mezi dveřmi zhodnotila, že máme „zase jiný ubrus“ a že „to víno je nějak podezřele levné“. Jenže já jsem se rozhodl, že se nenechám vytočit. Byla to přece rodinná neděle.
Když jsem nesl husu na stůl, v kuchyni to vonělo jako z restaurace. Křupavá kůže, červené zelí, knedlíky. Všichni si sedli, tchyně si dala první sousto a hned to přišlo:
„Tohle není husa,“ prohlásila. „To je kuře. A ještě k tomu přesušené.“
Zůstal jsem stát s vidličkou v ruce. Myslel jsem, že si dělá legraci, ale ona pokračovala. Začala vysvětlovat, že „pozná husu na první pohled“ a že „pravá svatomartinská se nedělá s kupovaným zelím“. Když se jí dcera snažila zastat, jen mávla rukou a dodala: „No jo, vy mladí už nevíte, jak chutná opravdové jídlo.“
Celý stůl ztichl. Moje žena se snažila téma odvést jinam, ale tchyně se nedala. Prý jí „jen vadí, jak dneska lidi všechno předstírají“ a že „bych měl radši přiznat, že jsem koupil levné kuře a ne dělat divadlo s husou“. Přitom na stole ležel účtenkový doklad z farmy, kde jsem husu bral, ale to už nikoho nezajímalo.
Cítil jsem se trapně. Ne proto, že by mi nevěřili, ale protože jsem viděl, jak se všichni snaží dělat, že o nic nejde. Jenže tchyně si to užívala. Měla ten svůj výraz, kdy ví, že vyhrála. Když jsem se nakonec ozval, že jde opravdu o husu, odsekla, že „každý chlap si musí něco dokazovat, i když neumí vařit“.
Bylo to zraňující. Před vlastní rodinou, u stolu, kde jsem se snažil vytvořit hezký den. Po obědě odešla s poznámkou, že „aspoň si doma dá něco poctivého“. A když jsem zavíral dveře, zůstal po ní jen pach levného parfému a pocit, že některé návštěvy by měly mít vstup jen na pozvánku.
Večer jsem seděl v kuchyni a přemýšlel, proč to vlastně dělám. Proč se pořád snažím zavděčit člověku, který vidí chybu i tam, kde se člověk snaží. Možná proto, že věřím, že rodina by měla držet pohromadě. Ale čím jsem starší, tím víc chápu, že rodina není o krvi, ale o respektu. A ten se u nás ten den vytratil spolu s vůní svatomartinské husy.
