Článek
Měl to být pohodový den, bez stresu a zbytečných komplikací. Jenže do celé akce se vložila tchyně a svým neústupným postojem dokázala proměnit hezkou událost v trapas, na který se asi ještě dlouho nezapomene.
Původní plán byl jednoduchý. Klasická pečeně, brambory, k tomu zeleninový salát a domácí dezert. Nic složitého, nic, co by mohlo zkrachovat. Jenže sotva se o tom dozvěděla tchyně, začala se ozývat, že „tohle se přece nehodí“ a že na takovou událost je potřeba připravit něco pořádného. Byla přesvědčená, že má recept, který nikdy nezklame, a že na něj všichni budou ještě roky vzpomínat. My jsme měli jiný názor, ale odmítla jakoukoliv diskusi. Prý když přijde rodina, musí to být podle ní.
Nechtěli jsme se hned na začátku pohádat, a tak jsme nakonec ustoupili. Připravili jsme jí volné pole působnosti a mysleli si, že snad ví, co dělá. Přivezla si plnou tašku ingrediencí, sebevědomě začala vařit a my jen s obavami sledovali, co se z toho vlastně vyklube. Tvrdila, že je to „její slavnostní recept“, který prý v rodině funguje už desítky let. Jenže jak se postupně ukázalo, tahle tradice měla k dokonalosti hodně daleko. Už během vaření se nám z kuchyně linuly podivné pachy, které rozhodně nepřipomínaly nic, co by mělo vzbudit chuť k jídlu. Ale snažili jsme se zachovat klid – přece jen byla hostem u nás doma, a i když tchyně, pořád hostem.
Situace se začala vyhrocovat, když dorazili první příchozí. Všude byl ještě chaos, my uklízeli poslední drobnosti, ale všichni se těšili, že si sednou ke stolu. Jenže místo lákavé vůně masa a čerstvě pečených dobrot se z kuchyně šířil odér, který připomínal spíš směs převařených cibulí a něčeho, co už dávno mělo být v koši. Hosté se tvářili zdvořile, ale bylo vidět, že si mezi sebou vyměňují pohledy a šeptají si, jestli to je opravdu oběd nebo jen nějaký kulinářský experiment.
A pak přišel hlavní okamžik. Tchyně hrdě donesla na stůl obrovský pekáč, ze kterého se kouřilo, a s úsměvem ho postavila doprostřed. Všichni očekávali lahůdku, a tak si nabrali první porce. Jenže už po prvním soustu nastalo hrobové ticho. Maso bylo vysušené, tvrdé jako podrážka a nedalo se ukrojit ani normálním nožem. Omáčka, která měla být pýchou celého receptu, chutnala jako připálená kaše a měla divně nazelenalou barvu. Brambory, které připravila jako přílohu, byly nedovařené a uvnitř tvrdé. Zkrátka, celé to bylo nepoživatelné.
My s partnerem jsme seděli u stolu a cítili se trapně. Nevěděli jsme, jestli se omlouvat, nebo předstírat, že je všechno v pořádku. Hosté se snažili zachovat dekórum, chvíli se usmívali a pak už jen nenápadně odkládali talíře stranou. Někteří se omluvili, že mají malou chuť k jídlu, jiní se pustili do chleba, který jsme měli jako nouzovou variantu, a někteří se raději soustředili na dezert, který jsme připravili my. Bylo jasné, že se snaží zachránit aspoň něco, aby celý oběd nebyl úplný fiasko.
Tchyně ale nic nepřiznala. Seděla u stolu, vyprávěla, jak je ten recept prověřený, a že je škoda, že mladí dnes už neumějí ocenit pořádné domácí jídlo. Tvrdila, že my neumíme vařit, protože se spoléháme na jednoduché věci, zatímco ona přinesla kus tradice. Nikdo jí to už nevyvracel, protože by to nemělo smysl. Ale ve vzduchu visel těžký trapas, který pokazil atmosféru celého dne.
Po odchodu hostů jsme si s partnerem jen sedli a zůstali chvíli potichu. Bylo nám líto, že setkání, na které jsme se těšili, skončilo takhle. Styděli jsme se před příbuznými i přáteli, protože to celé vypadalo, jako by selhání bylo na naší straně. Přitom to byla tchyně, kdo si prosadil svou, a my jsme jen nechtěli dělat zbytečné scény.
Když jsme pak uklízeli hromadu zbytků, které nikdo nesnědl, došlo nám, že příště už takovou chybu neuděláme. Pokud budeme něco pořádat, budeme si stát za svým. Nejde jen o jídlo, ale o to, že taková neústupnost a tvrdohlavost dokáže zkazit celý den. Někdy je lepší se ozvat hned, než pak nést následky. A i když se to možná může zdát jako drobnost, člověk si uvědomí, jak moc dokáže jedna špatná večeře změnit náladu celé společnosti.
Od té doby jsme si řekli, že vaření na rodinných setkáních si budeme držet pevně v rukou. Tchyně ať si doma dělá, co chce, ale když jde o nás a naše hosty, budeme si rozhodovat sami. Protože stydět se před vlastními přáteli jen kvůli cizímu receptu, to už nechceme zažít nikdy více.
