Článek
S manželem bydlíme dvanáct let v horním bytě domu jeho maminky. Platíme jí nájem, větší opravy řešíme společně a dosud jsme se dokázali domluvit. Alena učila v přízemí děti na klavír už při našem nastěhování. Souhlasila jsem s tím bez váhání. Pracovala jsem jako sestra v ambulanci a vracela se většinou ve chvíli, kdy poslední žák odcházel.
Po zrušení ambulance jsem v devětačtyřiceti přešla na oddělení s nočními směnami. Domů jsem přijela unavená, osprchovala se a usnula. Kolem jedné mě probudil klavír přímo pod ložnicí. Zpočátku jsem si říkala, že si zvyknu. Jenže po každém probuzení jsem čekala na další chybný tón a znovu už neusnula.
Dřív mi klavír nevadil
Koupila jsem si špunty a zkusila pohovku v obýváku. Tóny byly tlumenější, ale slyšela jsem je pořád. Druhý pokoj obývala naše dospělá dcera, která pracovala z domova. Nechtěla jsem ji pravidelně vystěhovávat. Do práce jsem odcházela nevyspalá a bála se, že jednou něco přehlédnu. Právě to mě přimělo sejít za Alenou.
Zeptala jsem se, jestli by některé hodiny nemohla přesunout. Vysvětlila mi, že dopoledne jsou děti ve škole a po páté už jí na učení nezbývají síly. „Vždyť jsi věděla, že tady učím.“ Připomněla jsem jí, že tehdy jsem přes den spát nepotřebovala. Přikývla, ale žádnou změnu nenavrhla. Nahoru jsem šla s pocitem, že původní souhlas platí navždy, zatímco moje práce se změnit mohla.
Mlčela jsem i proto, že dům patřil jí. Nechtěla jsem působit jako snacha, která přijala dostupné bydlení a teď majitelce určuje, co smí doma dělat. Při dalším probuzení už jsem ale nevnímala jen hudbu. Myslela jsem na to, že dole vědí, jak jsem unavená, a přesto se nic neděje.
Klepání slyšely i děti
Vzala jsem smeták a násadou několikrát klepla do podlahy. Klavír se na okamžik odmlčel, potom pokračoval. Zopakovala jsem to při další hodině. Připadala jsem si bezmocná a klepání mi umožňovalo aspoň nějak protestovat. Na to, kdo kromě Aleny sedí dole, jsem v tu chvíli nemyslela.
Pak jsem na schodišti zaslechla dětský pláč. Chlapec přesvědčoval maminku, že cvičil, jen se mu to zase nepovedlo. Myslel si, že klepu kvůli jeho hraní. Matka ho odvedla a mně bylo hanba. Zároveň jsem se přistihla při vzteklé myšlence, že teď se bude mluvit pouze o mně a na můj spánek zase nedojde.
Alena přinesla nahoru rozvrh. „Tak mi označ, které mám poslat pryč.“ Vedle něj jsem položila směny. „A ty mi ukaž, po které noční nemám potřebovat spánek.“ Zkoušely jsme hodiny posouvat tužkou po papíře, ale děti měly školu a kroužky. Manžel nabídl, že pomůže cokoli přestěhovat. Rozhodnout, čí práce ustoupí, za nás nedokázal.
Podložka měla všechno vyřešit
Na internetu jsem našla izolační podložku za téměř osm tisíc. Nabídka slibovala omezení vibrací a já se toho chytila. Alenu jsem ujistila, že pak už bude klid. Odborníka jsem před nákupem nepozvala. Ona mezitím domluvila zkušební pronájem místnosti v kulturním domě. Měli vlastní klavír, ale volná jen dvě použitelná odpoledne.
Po instalaci jsem ležela nahoře a rozeznávala jednotlivé tóny stejně jako předtím. Přizvaný technik vysvětlil, že samotná podložka šíření zvuku v našem domě nevyřeší. Rozčilená jsem po Aleně chtěla peníze. Namítla, že nákup byl můj nápad. Věděla jsem, že má pravdu, jen jsem v tu chvíli nedokázala přijmout, kolik mě moje jistota stála.
Do kulturního domu jsem vezla část not a na zkušební lekci zůstala. Alena seděla vedle holčičky a trpělivě s ní opakovala několik taktů. Dítě po každém pokusu zvedlo hlavu a čekalo na její reakci. Tu důvěru jsem znala od pacientů. Poprvé jsem pořádně viděla, o co Alena nechce přijít. Když mě však doma probudila zbývající výuka, byla jsem stejně vyčerpaná. Ani tohle poznání mi nepomohlo znovu usnout.
Alena nakonec přijala pronájem. Do dvou odpolední se všichni nevešli, takže třem rodinám našla jinou učitelku. Jeden telefonát jsem slyšela ze schodiště. Vysvětlovala, že už další termín nabídnout nemůže, a slibovala předat poznámky ke cvičení. Neznělo to jako úleva člověka, který si konečně ubere práci.
Pozvání jsem neodmítla
Domácí hodiny skončily až po vyrozumění rodičů a předání žáků. Zašla jsem za Alenou a odvolala požadavek na proplacení podložky. Vrácení jsem řešila s prodejcem; případnou ztrátu jsem přijala jako svůj výdaj. „Neměla jsem klepat během hodin. Ty děti za to nemohly.“ Řekla, že je ráda, že to uznávám. Na společnou kávu mě nepozvala.
Konečně jsem se vyspala, ale naše hovory se držely pošty, topení a domu. Nenutila jsem ji říkat, že už je všechno dobré. Když mi podala pozvánku na žákovský koncert, zařídila jsem si volno. Po vystoupení jsme spolu sbíraly noty z první řady a mluvily o chlapci, který tentokrát dohrál bez zastavení. Byla jsem ráda, že mě pozvala. Doma mám potřebný klid, ona má méně žáků. Pozvání nás trochu přiblížilo, ale nepovažuji je za důkaz, že ji to přestalo mrzet.
Zdroje: autorský text
